Naše první myši

Chápu, že je docela ostuda, když kočka uloví svou první myš, až když je víc než rok stará. Ale dřív to mně a Santíkovi dvounožci prostě neumožnili.

Pořád nám cpali nějaké plyšové myší náhražky, jenomže ty byly k ničemu. Pak nám udělali výběh, abychom mohli na čerstvý vzduch. Ten je ale uzavřený a my se dál do zahrady nebo dokonce za plot nedostaneme. Prý kvůli frekventované silnici a bůhví čemu všemu ještě. Jenomže to je nám houby platné. Tedy bylo, až do předvčerejška.

Ale abych nepředbíhala. Je to tak týden, co si dvounožčí sameček přestěhoval pelíšek k nám dolů do přízemí, kde obvykle spíme my s bráškou. Prý je mu v podkroví moc horko. A prý nemá rád to rámusidlo, které používá dvounožka na ochlazení vzduchu.

Tak nám tím svým přesunem udělal radost, hlavně Santíkovi. Bráška se s oblibou několikrát za noc popere s jeho nohama, které mu čouhají z pod deky. Jakmile ho tím probudí, tak se začne tvářit jakoby nic, žuchne na něj a začne se šmajchlovat. Našlapávat, mňoukat, příst, zlehoučka okusovat a tak, však to znáte.

Jak byla před pár dny bouřka, tak se na jednu noc přestěhovala dolů i dvounožka. Prý jí nefungovala ta chladící věc a nahoře měla moc horko. Přišlo nám se Santíkem, že je dost teplo i tady dole, tak jsme si to rozdělili a ty naše dvounožce trochu chladili. Hezky oba ven pořádně se vyválet v mokré trávě a pak zase dovnitř, já do pelíšku k dvounohé samičce a Santík k samečkovi. Bylo to s nimi zábavné a navíc jsme udělali dobrý skutek. Ocenili to a věnovali se nám jak už v noci dlouho ne.

Ale teď k těm myším. Dovedete si představit, vážení dvounožci, že byste dobrovolně a s holýma rukama vlezli do klece ke dvěma lvům? Nedovedete, chápu, ani já bych to neudělala, a to jsem přitom taky kočka. Takže ty tři myši, které se nám v noci na včerejšek najednou objevily ve výběhu, musely být opravdu, ale opravdu hodně natvrdlé. Nebo je to možná nějaký nový myší adrenalinový sport, nevím. A je mi to celkem jedno, nakonec Santíkovi taky.

Prostě byly naše. Nevím, jestli to dokážete ocenit, ale lov skutečných myší se nadá srovnat s lovem těch plyšových. Nebo dokonce těch divných počítačových, na kterých by si jeden rovnou vylámal zuby. Se Santíkem jsme se o ně spravedlivě podělili. Teda já mu nechala dvě, aby měl radost a spokojila se s jednou. Pak jsme je chtěli sníst, ale Santík dostal bezva nápad.

„Hele, ségro,“ začal, „když je nebudeme jíst, uděláme dvounožcům překvapení a ukážeme jim, jací jsme šikovní.“

To mě docela chytlo: „Fajn, bráško, to se akorát hodí, dvounožec bude mít svátek a my mu aspoň máme co dát.“

Nakonec jsme ty myši rozdělili. Dvě jsme nechali ve výběhu, ráno je objevila dvounožka a měla takovou radost, že hned volala na samečka, aby všeho nechal a šel je někam odnést.

Třetí myš jsme schovali pod skříň a čekali, až si dvounožci začnou chystat snídani. Já pak hlídala, jestli se někdo z nich nekouká, bráška ji potichoučku vytáhl z pod skříně a umístil do těsného sousedství našeho škrabadla, samečkova pelíšku a stolku, kde právě voněla čerstvá káva.

Mysleli jsme to dobře, chtěli jsme dvounožcům zpestřit snídani, ale oni nás zklamali. Holt nevědí, co je dobré. Ale na druhou stranu musím uznat, že sameček náš dárek ocenil a dokonce se ptal, kdo z nás mu tu myšku přinesl. Jenomže my jsme oba skromní, tvářili jsme se jakoby nic, jakože o tom nemáme nejmenší ponětí. No, posuďte sami.

Snažila jsem se Santíka přemňoukat, aby sem tuhle fotku nedával. Obávám se, že by ji někteří dvounožci nemuseli ocenit a mohla by se jim eklovat. Ale nedal si to rozmluvit, to víte, kocour. Tak se vám za něj omlouvám.