Nasaď si roušku na zadeček!

Tramvaj číslo devět byla navzdory všem současným omezením překvapivě plná. Nastoupil jsem u Jindřišské věže a usedl na jedno z posledních volných míst. Naproti mně na dvojsedačce cestovala babička s asi pětiletým klučinou.  

Oba měli na očích brýle a na obličejích dnes všudypřítomné roušky. A oba v přetopeném a nevoňavém, od lidských výparů vlhkém tramvajovém ovzduší bojovali se zamženými skly svých okulárů.

„Jakoubku, nasaď si tu roušku pořádně,“ napomenula babička svého vnuka, když zjistila, že ji má shrnutou hluboko pod nosem.

„Babí, ale já nic neuvidím,“ zaprotestoval mladý pán.

„Počkej, musíš si to dát takhle,“ opáčila babička a zasunula mu vrchní okraj roušky pod spodek brejliček.

Kluk se však zřejmě nudil a protestoval dál: „Babičko, co to tady tak smrdí?“

„To budou určitě draci, Jakoubku, chceš je vidět?“ Usoudila babička, sáhla do kabelky, vytáhla sešit, na němž bylo ozdobným písmem napsáno „Encyklopedie draků“ a jala se v něm listovat před Kubíkovýma očima.

Ze svého místa jsem mohl obdivovat velice zdařilé ručně nakreslené obrázky všemožných dračích pohádkových příšer, doplněné stručným slovním doprovodem, který jsem však ze svého úhlu nedokázal přečíst. Nicméně nebylo toho třeba, babička se jala tyto odborné popisky svému vnukovi předčítat nahlas.

„Drak šupinatý, vyskytující se obvykle v hlubokých lesích a přebývající ve skalních slojích,“ stálo pod obrázkem černohnědé potvůrky s dlouhým krkem a s kůží pokrytou velkými pláty. „Drak trojhlavý, zvaný princeznožrout,“ četla babička pod další kresbou, na níž byl výjev, jak nějaký venkovský chasník udatně bojuje s tříhlavou, oheň chrlící saní, a poblíž vše s obavami o život sleduje ke stromu přivázaná princezna. „Drak smraďoch, žijící v bažinách a vyznačující se nadměrnou žravostí,“ bylo napsáno pod obrázkem tlustého zeleného tvora, vylézajícího z kalné hnědé vody. Opodál draka stála zrzavá liška, která si s odporem zakrývala čumák přední tlapou. Bylo mi jasné, že autor dračí encyklopedie oplýval nejen dobrými odbornými znalostmi z oboru drakologie, ale též specifickým smyslem pro humor.

Kubík se uklidnil, přestal zlobit, zaujatě sledoval obrázky, poslouchal babiččin doprovod a začal se zvědavě vyptávat.

„Ale, nesežere ten drak princeznu, viď babi?“ Vykulil své obrýlené dětské oči nad tříhlavou saní a nechal se od prarodičky hned dvakrát ujistit, že venkovský chasník useká drakovi všechny tři hlavy, za což pak dostane královskou dceru za manželku.

„Chudák liška,“ vyslovil Kubík nad obrázkem draka smraďocha svou účast s přihlížející šelmou psovitou. Ostentativně začichal a přes roušku si zmáčkl svůj dětský nosík. Pak začal být zvědavý: „Babičko, proč vlastně ten drak tolik smrdí?“

„Je to velký žrout, Jakoubku, nedává si pozor na to, co všechno sní a pak se mu z toho udělá špatně,“ zaimprovizovala šikovně babička.

Kuba se zamyslel, až bylo vidět, jak mu to v jeho dětské hlavičce šrotuje. Pak zablýskal očima: „Babí, já už vím. Tatínek se přejedl hrachové kaše a taky smrděl. Maminka mu řekla, aby si dal na pr...“ kluk se zarazil, krátce koukl na babičku a pokračoval: „aby si dal na zadeček roušku. Potom mu s ucpaným nosem uvařila nějaký čaj. Tatínek ho vypil, pak se na půl hodiny zavřel na záchodě a pak už nesmrděl. Babičko, neměl by si ten drak vzít taky roušku na zadeček a vypít čaj?“

„Jakoubku!“ Zareagovala babička přísně na slova svého prapotomka, „takové věci v tramvaji neříkej, to se nesluší. A vůbec, rouška by tomu drakovi nepomohla, ty se v pohádkách nenosí.“ Babičce se nadělaly droboučké vrásky okolo očí a bylo zřejmé, že má co dělat, aby se nad myšlenkou zarouškovaného pozadí nerozesmála.

Když se z amplionu nad našimi hlavami ozvalo „Újezd,“ postavil se k našim sedačkám nějaký chlapík, na kterém bylo vidět, že spíš než tramvají je zvyklý jezdit autem s vlastním řidičem nebo taxíkem. Tvářil se načuřeně, byl brunátný ve tváři, vytáhl mobil a začal telefonovat. Hlasitě udílel někomu rozkazy typu: „Za desítku mu to neprodávej, musíme ho pořádně natáhnout, trvej minimálně na dvaceti.“ Nebo: „Ne, nemůže si stěžovat, že jsme jí prodali šunt, máme to ošetřený v podmínkách.“ Babička s Kubíkem si mezitím prohlíželi další draky z encyklopedie, ale já už jejich povídání nad těmi obrázky neslyšel, protože je přehlušil ten telefonující pán nad námi.

Ve chvíli, kdy babička začala komentovat obrázek rozchechtaného draka s šaškovskou čepicí, žonglujícího předníma nohama s několika barevnými míčky, se Kubík nahlas rozesmál. Chlapík nad námi pořád uděloval rozkazy do telefonu, ale během posledních asi dvou minut mluvil poněkud přerývaně a jeho brunátná tvář začala postupně blednout. Teď se zamračil, do mobilu křiknul: „moment!“ a obhrouble spustil na Jakubovu babičku: „Ženská, ztište si toho svýho parchanta a vemte si ho na klín, já si chci sednout!“

Než jsem stačil domyslet, kdo tady vlastně dělá větší kravál, zvedla babička neohroženě oči k hrubiánovi a tichým, leč o to rozhodnějším tónem pronesla: „Co si to dovolujete, člověče, kdo si myslíte, že jste?!?“ Pak se bez mrknutí oka vrátila zpátky ke svému vnukovi a k dračím obrázkům.

Přiznám se, že se nerad míchám do cizích záležitostí a že se neumím pořádně prát. A tak jsem se v tu chvíli polekal, že jestli chlapík nad námi zareaguje na babiččina slova jako rozzuřený býk na červený hadr, začne jít do tuhého. Následující vteřiny se však situace vyvinula naprosto neočekávaným způsobem.

Hrubián v reakci na babiččinu neohroženou odpověď nezaútočil slovně, natož fyzicky. Dokonce ani nepokračoval v telefonickém udílení rozkazů. Jak už chvíli postupně blednul, tak teď byl dočista zelený, až připomínal draka smraďocha. Nutno doplnit, že se tomuto nebohému tvoru začal podobat nejen barvou, ale i zápachem protože teď už i on okolo sebe šířil odporný odér. V tu chvíli se z reproduktoru nad námi ozvalo: „Anděl,“ chlapík se zprudka otočil, chytil se za břicho a neomaleně si začal razit cestu ke dveřím.

„Pánbůh ho potrestal,“ pravila věcně babička.

„Asi se přejedl hrachové kaše jako tatínek. Měl by si nasadit roušku na zadeček a vypít čaj,“ dodal naivním dětským hláskem Kubík.

Vím, že je hříchem smát se cizímu neštěstí. Ale snad nám pánbůh odpustí, že jsme se po zmizení toho hrubého člověka všichni i s Kubíkem rozesmáli tak, až se nám zase zamžily brýle nad rouškou.