Náhoda nebo osud?

Milan byl toho dne v práci spíš do počtu. Většinu času strávil na cestě mezi dílnou a záchodem, oběd odbyl suchým rohlíkem. „Běž domů nebo to jednou nestihneš a co my pak tady s tebou.“

Byl sice jedním z těch, kteří se jen tak snadno nedají, ale za tahle šéfova slova byl dost vděčný. Přišlo to na něj už nad ránem, řekl si, že to zkusí nějak ustát, ale teď cestou domů s ním navíc cloumala zimnice. „Nojo, střevní viróza, to znám, už jsem ji párkrát měl. Den, dva a budu zase fit. Dneska je středa, v pátek odpoledne jedeme s manželkou do Prahy za dcerou. To určitě dám, potřebuje přece dát trochu do kupy ten svůj nový podnájem.“ V celkem vlahém jarním odpoledni se ve svetru a v bundě naposledy otřásl zimou, strčil klíč do zámku a lehl si v obýváku na gauč. Přece nepoleze do postele, stačí se přetáhnout lehkou dekou.

„Tumáš teploměr, změř se,“ přikázala manželka, když svým zkušeným okem zhodnotila situaci a nenechala se odradit ani Milanovým tvrzením, že to snad za to ani nestojí. „Hm, ukaž ... 38,5 ... mazej do postele, přinesu ti čaj. A tu Prahu odvolám, nic se nestane, když za Lenkou zajedeme za týden.“ Neodporoval, fakt mu nebylo. Čaje si lokl s odporem, tenhle mu nikdy nechutnal, imodium polkl s nechutí, na prášky si nikdy nepotrpěl. A usnul. Až na pár nucených přestávek prospal jedenáct hodin.

Ráno mu bylo sice o poznání líp, i manželka měla radost, ale nekompromisně zahrozila prstem: „V lednici máš vařenou rýži s mrkví, kdyby cokoli, tak zavolej.“ Nakonec to vzal docela s povděkem, brnknul do práce, že si bere sick day a zítra se uvidí. Den strávil se vzácným pocitem, že trocha nicnedělání není vůbec k zahození. Večer potěšil manželku slovy: „Vidíš, tu Prahu jsme nemuseli odvolávat, zítra už budu úplně OK.“ Usmála se na něj, pak zvážněla, zamyslela se a pravila: „Víš, Milane, mám takový divný pocit. Bylo to tak prudké a ty jsi nezmar. Jakoby ti chtěl osud v něčem zabránit.“ Na tyhle věci nevěřil, ale mlčel, jen ji pohladil po ruce, prostě se nechtěl přít.

V pátek ráno se prohlásil za zdravého a vyrazil do práce. Drsné žerty kolegů, tvrdících cosi o změně podoby v souvislosti s vyprázdněním střev, bral s humorem. Byl rád, že je mu dobře a hlavně, že dělá v partě takových bezva chlapíků.

Domů dorazil v dobré náladě. Bylo pěkné odpoledne, a tak se pustil do natírání venkovní lavičky před domkem. „Holka, už jsi to potřebovala, letošní zima ti dala dost zabrat.“ Manželka pekla kuřátko s bramborem, prý mu ještě dneska lehká dietka neuškodí. Byl celkem rád, kuřátko může, zvlášť to od ní.

Na okenním parapetu měl puštěné rádio, regionální stanici. Zrovna hráli „Škorpíky,“ jeho oblíbené. V půlce je utnuli s naléhavým dopravním hlášením. „Pokud jedete po silnici číslo 20, vyhněte se úseku mezi Vodňany a Protivínem. Před několika málo minutami tam došlo k vážné dopravní nehodě. Řidič kamionu s polskou značkou, jedoucí směrem od Protivína, vjel z dosud neznámých důvodů ve vysoké rychlosti do protisměru, smetl několik protijedoucích osobních vozidel a poté narazil do stromu. Na místo směřují složky záchranného integrovaného systému včetně vrtulníku...“

Milan odložil štětku a zamyslel se: „Asi mikrospánek, chudáci ti ostatní.“ Pak pohlédl na hodinky a najednou měl pocit, jakoby na něj sáhla smrt. „Půl šesté, proboha, zrovna teď jsme tamtudy mohli jet.“ Vstal a zamířil do kuchyně. Objal manželku a políbil ji. Tiše a dlouze.