My to tak děláme normálně

Máte svou oblíbenou restauraci, hospůdku, kavárnu, vinárnu, cukrárnu či podobný podnik, do kterého se rádi vracíte, protože víte, že se tam o vaše gurmánské choutky s péčí a láskou dobře postarají?

Většina lidí takové své příjemné místo určitě má, ale na druhou stranu mnozí z nás znají i opačnou stranu mince. Podnik, do kterého zabloudí jen jednou a řeknou si: „Tak fajn, tohle fakt stačilo, sem už v životě nevkročím.“

Začnu trochu zeširoka. V neděli jsme si s manželkou udělali výlet do Mnichova Hradiště, nebylo to od nás z Polabí daleko a zlákal nás tamní zámek. Přijeli jsme akorát před desátou a zdárně absolvovali prohlídku všech těch honosných komnat, v nichž si v minulých stoletích lebedili příslušníci šlechtických rodů.

Jen tak na okraj, paní průvodkyně prošpikovala svůj zasvěcený výklad celou řadou otázek, jakoby nás zkoušela, jak si pamatujeme to, co nám prozradila před chvilkou a jaký máme povšechný přehled o naší historii. Nejčastěji jí odpovídal školou povinný klučina, vždy se poctivě přihlásil zdvižením ruky, poté vyřkl přesně to, nač se průvodkyně zeptala a strčil tak nás všechny dospěláky do kapsy. Nu a co si myslíte, že nám paní průvodkyně o sobě na závěr prozradila? Hádáte správně, měla z toho kluka radost, řekla, že je učitelkou a že si vždy o prázdninách takhle přivydělává provázením.

Při prohlídce nám vyhládlo, pak jsme se přesunuli na náměstí a zapadli do restaurace s pro Mnichovo Hradiště poněkud nezvyklým jménem „Klášterní hostinec u Karlových Varů.“ Po pečlivém prostudování jídelního lístku, jehož nabídka odpovídala hospodě v menším městě a ceny vypadaly na dnešní drahotu celkem přijatelně, jsme si vybrali. Soňa se přiklonila ke klasice v podobě moravského vrance v naději, že na tak běžném jídle se toho moc zkazit nedá, a já si objednal vepřový steak s hranolky.

Což o to, jídlo přinesli za chvilku a moje vepřovka byla chutná, jen těch hranolků mohlo být kapku víc. Ale budiž, už tak se doma začínám hádat s naší váhou, takže mi menší porce rozhodně neuškodí. Horší to bylo se Soninými moravskými vrabci, o nichž jsem se naivně domníval, že se nedají pokazit. Bramborové knedlíky v pohodě, zelí v pohodě, ale maso? Pár kousků dobrých a místo zbytku jen cosi, co vypadalo jako ztvrdlé a okoralé nakrájené plátky něčeho, co jim zbylo tak od předvčírka. Prostě nastavené jídlo, které by se styděl nabídnout svým hostům snad i kuchař diletant.

Inu dovolil jsem se zeptat číšníka, který se chystal odnést talíře, a ukázal jsem na ty podivnosti, které tam Soňa pochopitelně nechala: „Můžete mi, prosím, prozradit, proč do moravských vrabců přimícháváte jakési nakrájené maso, které vám zřejmě zbylo z jiného staršího jídla?“

„Opravdu?“ Snažil se zakličkovat ten chlapík.

„No, koukejte, copak to nevidíte?“ Trval jsem ne svém a ukázal na předmět doličný, hovící si na samém okraji jinak prázdného talíře.

Číšník neměl pod náporem důkazního materiálu kam couvnout, a tak s hrdostí oné hospody vlastní bez mrknutí oka přiznal barvu: „My to tak děláme normálně.“

Přiznám se bez mučení, odpověď toho obsluhujícího človíčka mi natolik vyrazila dech, že jsem se zmohl na další slova až po nekonečně dlouhých dvou vteřinách. A tak vás asi nepřekvapí, že jsem svou otázkou, zda jejich kuchař vůbec zná recept na moravské vrabce, oslovil už jen vzdalující se číšníkova záda.

Jak už se u partnerů občas stává, tak je-li jednomu učiněno nějaké příkoří, bývá tímto činem daleko víc než on sám rozhořčen ten druhý. A tak se mě má drahá manželka snažila cestou zpátky k zámku ukonejšit návrhem na příjemné posezení u kávy.

Zapadli jsme tedy do malé kavárny, nacházející se v levotočivé zatáčce silnice od náměstí na zámek těsně pod kopcem. Uvnitř vypadala celkem běžně, ale venku měla nepopsatelně působivou zahrádku, která pohladí srdce každého hosta svou malebnou omšelostí. A kafe tam vonělo a chutnalo jak božský nektar

Tak až někdy zavítáte do Mnichova Hradiště, zastavte se v tamním zámku, pokud jsou vám tyhle prohlídky blízké. Skočte si i do té kavárny, jejíž jméno vám zde na blogu bohužel prozradit nesmím, tak nabízím aspoň pohled do její zahrádky. Ale pokud jde o oběd, tak buďte opatrní. Dokud v té hospodě nevymění kuchaře radši i s číšníkem, bůhví, jaká další pohostinská faux pas tam budou považovat za naprosto normální.