Mohou homosexuální páry poskytnout dětem dobrou výchovu?

Vezměme to od tradičního a dnes už celkem přežitého rodinného modelu. Muž chodí do práce a zajišťuje obživu rodiny. Žena je v domácnosti, rodí jedno dítě za druhým, vaří, pere, uklízí a stará se o manžela i potomstvo.

Doba se změnila a tradiční rodinný model odvál čas. Dneska už by byla jen málokterá ženská ochotná sedět celý život doma, poskakovat okolo dětských prdelek a přitom poslouchat svého chlapa. Ale i kdyby k tomu nakrásně ochotná byla a kdyby ji takový způsob života naplňoval, jen stěží by našla partnera, který by celou rodinu uživil z jednoho platu. Ano, výjimky by se našly, ale je jich jako šafránu.

Takže dneska se musí činit oba rodiče, dítě je drahá záležitost a jsou-li navíc nějaké půjčky, neřku-li hypotéka, taktak vše utáhnou ze dvou platů. Nastává tedy klasický každodenní kolotoč, ráno honem vypravit (a dopravit) děti do školky či školy, šupaj do práce, pak telefony koho dnes šéf dýl zdrží a kdo může děti vyzvednout. Pak, úkoly, kroužky, domácnost a tak dál, najednou je skoro půlnoc a rodiče padnou do postele jak podťatí. Další den znovu to samé, co vám mám povídat, však to nejspíš znáte sami.

Nicméně i přesto určitý rozdíl mezi mužem a ženou, tedy tátou a mámou v přístupu k dětem a jejich výchově přetrval dodnes. Mámy bývají zpravidla těmi pečlivými a ustaranými pečovatelkami, které v každém dětském zakašlání spatřují přicházející nemoc. Při kdejakém drobném zazlobení mají tendenci své ratolesti napomínat, v opačném případě hned chválí. V každé trochu odvážnější aktivitě vidí nebezpečí, které by mohlo dítěti ublížit, a tudíž preferují klidnější činnosti.

Taťkové naproti tomu nad prvním zakašláním mávnou rukou, pokud ho vůbec zaregistrují. Jakmile je však dítěti něco opravdu vážného, jsou schopni ve tři ráno odnést potomka na vlastních rukou přes půlku města tam, kde mu bude pomoženo. Drobné prohřešky svého synka nebo dcerky zůstávají pod prahem jejich naštvání, avšak jakmile potomek vyvede nějakou větší lumpárnu, bouchnou pěstí do stolu a začnou konat.  Na druhou stranu jsou však se svými dětmi ochotni podnikat i taková dobrodružství, při kterých mamky obracejí oči v sloup a říkají si, proč radši nezůstaly doma, aby se na to nemusely koukat.

Samozřejmě to takto nefunguje úplně všude, v některých rodinách to může být postavené nějak jinak, případně právě naopak. Nicméně tyto rozdílné přístupy mužů a žen k dítěti jsou dle mého názoru přirozené a prospěšné, protože přispívají k bohatosti rozvoje dětské duše i těla. Navíc se vzájemně doplňují a nutí dítě přemýšlet, co si kdy může či nesmí dovolit, respektive co může či nemůže očekávat a prožít. Dítě se pak jednou těší na chvíle s mámou, podruhé s tátou a potřetí dohromady s oběma rodiči.

Nyní už zpět k hlavnímu tématu. Jest otázkou, jestli by homosexuální páry byly schopné poskytovat svým adoptovaným potomkům takto přirozeně diferencovanou výchovu. Pokud vím, tak v takových párech obvykle jeden do určité míry přebírá roli „muže“ a druhý roli „ženy.“ Může tedy muž, který je v páru „ženou“ a naopak žena, která je v páru „mužem“ fungovat jako ten (ta?) zdánlivě opatrnější a zdánlivě méně odvážná, a naopak? Nevím, asi to nelze zobecnit, nicméně lze předpokládat, že v konkrétních případech ano. V homosexualitě hrají významnou roli hormony, které určují, zda se ten a ten jedinec cítí mužem nebo ženou bez ohledu na jeho skutečné pohlaví. Pak tedy možná může, opět bez ohledu na skutečné pohlaví, vnímat výchovu potomka z pozice otce nebo matky.

Ano, je to pro mnohé z nás a nakonec i pro mě samotného dost obtížně představitelný model. Přiznám se, že ač se považuji za tolerantního člověka, váhám. Váhám nikoli v odpovědi na otázku, jak se k tomu postavit legislativně, ale v odpovědi na otázku, jestli by to v praxi fungovalo a přineslo dítěti dobrou výchovu.

Zřejmě to bude o lidech, o jednotlivcích, jako ostatně v životě ve všem. Mám mezi svými přáteli pár homosexuálů, kteří jsou zodpovědnými a pozitivními lidmi a dokážu si představit, že někteří z nich by to navzdory přežívajícím předsudkům ve společnosti mohli zvládnout. Na rozdíl od těch, kterým se poněkud hanlivě a celkem trefně říká teplouši, jejichž jedinou starostí je dát svému okolí najevo, že jsou něčím víc než všichni ostatní.

Závěrem si dovolím jednu zcela hypotetickou otázku. Kdybyste se měli znovu narodit a mohli si zvolit, jestli vašimi rodiči budou dva heterosexuální alkoholici nebo dva zodpovědní homosexuálové, jak byste se rozhodli? Za sebe mohu říct, že pokud bych neměl žádnou další možnost, nejspíš bych volil to druhé.

PS pro odlehčení:

Při prohlídce jednoho nejmenovaného hradu (abych nedělal reklamu) se nás průvodkyně zeptala, jestli si myslíme, že ten růžový tvor je pan drak nebo paní draková.

„Draková, draková, draková,“ odpovídali jsme sborem.

„Omyl,“ opravila nás průvodkyně, „je to drak. Jmenuje se Bukvičák a všechny zdejší paní drakové ho milují. Vždy jim dobře poradí, co si mají vzít na sebe, jak plivat oheň a dštít síru, aby jim to slušelo co nejvíc. A žádná z nich se nemusí bát, že by ji sexuálně obtěžoval.“