Milenka Eliška

Přiznám se otevřeně a bez mučení k tomu, že jakmile si sednu za volant, stane se ze mě bloudič, schopný se ztratit i v naší vesnici. Lituji všechny řidiče, kterým v takové chvíli zkřížím cestu, a oceňuji jejich trpělivost.  

V době před vynálezem navigací se mě před totálním zablouzením snažila ochránit manželka radami kdy kam zahnout či nezahnout, které mi trpělivě udílela, sedíc s mapou v ruce na místě spolujezdce. Později po nástupu oněch chytrých krabiček vystřídala manželku Eliška. Ne, nebojte se, nezahnul jsem jinak než na silnici, Eliška není úplně klasickou milenkou, spíš pojmenovaným hlasem z jedné navigace. I zaradoval jsem se v klamné naději, že se konečně přestanu ztrácet a vždy v klidu a v pohodě dorazím tam, kam potřebuju. Leč neděje se tak, neb ani ta profesionální žena navigátorka na moje nadání kdekoli zabloudit nebo aspoň zazmatkovat nestačí.

Tak třeba před pár týdny. Dostal jsem za úkol odtransportovat část rodiny z pražských Lužin na krkonošské Benecko, tedy jednu neděli mladší dceru s dvěma malými dětmi tam a následující neděli zpátky. První víkend zřejmě nebyl pánbů doma, ostatně chápu, že i ten všemohoucí potřebuje občas dovolenou, a já se s živým nákladem nikde neztratil. Tedy pokud nepočítám asi dvě předčasná či zpozdilá odbočení, jichž si naštěstí stejně nikdo nevšimnul a která nezpůsobila takové zdržení, aby děcka začala umírat hladem a dcera přicházet o nervy z jejich spravedlivých nářků.

Následující neděli už to tak jednoduché nebylo, starosti začaly vystrkovat růžky už v pátek dva dny před cestou. „Honzo, nechci tě strašit,“ varovala mě manželka, „ale o víkendu jsou na Benecku závody veteránů, tak nevím. Sice jsem se ptala a tvrdili, že do penzionu k mladým by ses měl dostat celkem v pohodě, ale člověk nikdy neví, radši počítej s komplikacemi.“ Nu, co na to říct, povězte upřímně, vylekalo by vás to nebo byste zůstali klidní? Já si řekl, že s tím nic nenadělám a svěřil se do rukou osudu. Tedy přesněji řečeno do rukou Elišky.

„Po třech stech metrech odbočte vpravo... Teď odbočte vpravo... Píp... otočte se zpět a pak odbočte vlevo.“ Takhle nějak probíhala navigace skoro až na Benecko a mě nezbylo, než ocenit Eliščinu trpělivost, když se vyvarovala poznámek typu: „Copak nerozeznáš pravou stranu od levé, ty hlupáku?“

Horší to bylo, posledních pár kilometrů před Beneckem, když polovinu silnice začali zabírat účastníci závodu se svými stany a hlavně s nablýskanými veterány. Tu růžový trabant, tam bělostná škodovka tisícovka naleštěná tak, že vás odražené sluneční paprsky oslňují. Onde prvorepublikové tatrovky a pragovky, zvolna se přesouvající po zbylé volné půlce silnice směrem ke startu závodu. Inu, kdo by odolal? Prostě jsem na všechnu tu krásu čuměl jak puk, motal se zmateně mezi tím, a zřejmě jsem nebyl okouzlen sám, protože ani Eliška nedávala pozor a ztrácela cestu. Pípala snad každých sto metrů a snažila se mě poslat bůhvíkudy k penzionu, kde na mě netrpělivě čekali mladí. Natočit mě někdo na video, Mr. Bean za volantem by se mohl jít zahrabat.

Nicméně všechno zlé je pro něco dobré a já v tu chvíli ocenil chování Řidičů s velkým Ř. Všech těch skalních fandů, kteří si s láskou hýčkají své letité plechové, v případě trabantů bakelitové a v případě velorexů hadrové milenky v garážích, a u příležitostí různých akcí je berou hrdě provětrat na silnicích. Netroubil na mě nikdo z nich, ani jeden si neťukal na čelo, ba právě naopak, snažili se mi uhýbat z cesty a s úsměvem na tváři mě nechali pokračovat tak dlouho, než jsem se konečně trefil.

Naložil jsem mladé, vyrazili jsme zpátky a poté, co jsme tentokrát bez problémů projeli okolo veteránů, tak se mi ulevilo. Domníval jsem se, že zbytek cesty už bude brnkačka a v tu chvíli jsem v blažené nevědomosti netušil, jak hluboce se mýlím.

Cože se stalo? Eliška se urazila. Víte, že se jí ani nedivím? Dovedete si představit ženskou, kterou by nenaštvalo, když jí chlap zadá obtížný úkol, poprosí o radu, ona pro něj vše vykoumá, ale on jí pak neposlouchá a myslí si, že je chytřejší? A to si pište, že taková uražená milenka vám to dá pořádně sežrat.

Eliška to udělala pěkně po svém, napřed mě poslala z Benecka do Prahy přes Jizerky, já ji na to hloupě skočil a začal litovat až ve chvíli, kdy zvolila úzkou okresku, plnou serpentin. Rozzlobená ženská dokáže být pořádně záludná a já ji podezírám, že věděla i o tom traktoru, za kterým jsme se v těch zatáčkách táhli snad deset kilometrů. Navíc byla předvídavá a vytušila, že dětská drobotina musí po všem tom čekání a courání zákonitě spustit v autě zvučný dvojhlasný koncert.

„Hurá, teď už to bude určitě v pohodě,“ říkal jsem si s úlevou, když jsme konečně najeli na mladoboleslavskou dálnici. Leč nebylo, Eliška měla v zásobě ještě pár kousků, tentokrát v podobě řidičů s malým ř, takto nafoukanců za volantem, přesvědčených o tom, že vlastní nejen silnici, ale celý svět. Prvního mi Eliška poslala těsně za kufr, když jsem na dálnici předjížděl kolonu kamionů a měl tu drzost zdržovat a courat se před ním trapnou stočtyřicítkou. Onen řidič s malým ř nelenil, vnukův zvučný tenor a vnuččin halasný soprán doplnil ryčnou trumpetou svého klaksonu, znějící dvacet centimetrů za mým zadním nárazníkem. Prostě lahůdka, Beethoven se svými symfoniemi hadr.

Posledním Eliščiným střípkem pomsty bylo o pár vteřin předčasné „teď odbočte vpravo,“ skoro na konci cesty kdesi v pražských Radlicích. Vědom si svých prohřešků proti její elektronické ženskosti jsem tentokrát poslechl okamžitě a skočil na parkovišti nějaké firmy. „Túúú“ přede mnou, myšleno, co sem lezeš, když sem nepatříš od nějakého řidiče s malým ř na tom parkovišti a „túúú“ za mnou od dalšího, když jsem se konečně vrátil na hlavní a dovolil si nezrychlit do kopce z nuly na šedesát za jednu vteřinu. Jestli jste ten den odpoledne slyšeli ránu a nedokázali si vysvětlit její původ, vězte, že to byl šutr, který mi spadnul ze srdce, když jsem konečně dovezl mladé domů.

Co říci závěrem? Asi nic moc, už tak jsem vás zdržel dost dlouho, tak jen poděkování řidičům s velkým Ř za jejich trpělivost s takovými bloudiči, jako jsem já. A řidičům vytrubovačům a kufrovačům s malým ř? Těm jen malá rada, můžete se snažit jakkoli, ale ani to nejsilnější auto nebo nejarogantnější jízda vám malý penis vašeho sebevědomí rozhodně nezvětší.