Mala pečovatelka

Mezi Vánocemi a Novým rokem se v naší závodní jídelně pravidelně nevaří a my strávníci býváme nahraní. S heslem: „nalov si, jak umíš“ jsem si prvního dne skočil do řeznictví a zakoupil teplou sekanou v housce.

Navzdory slibům byla sekaná studená a okoralá, houska gumová. Druhý den jsem se odbyl balenou bagetou z trafiky, taky nic moc. Tedy ne, že by mi vyloženě nechutnala, ale byla předražená a dokázala mě zasytit sotva na dvě hodiny. „No nic,“ řekl jsem si třetího a posledního dne, „nedá se svítit, budeš si muset skočit někam na polední meníčko a doufat, že tě obslouží dřív, než skončí pracovní doba.“

I vyrazil jsem do jedné z přilehlých restaurací a byl příjemně překvapen, obsluha byla rychlá, vepřový plátek na houbách s rýží chutný a ceny, světe div se, přijatelné. Jenomže nejen jídlem je člověk živ, daleko víc než krmě samotná mě zaujala společnost, na níž jsem tam narazil.

„Maminko, já bych chtěla sedět vedle Pavlíka, abych mu mohla pomáhat. Můžu sem?“ Optala se tak pětiletá dívenka, která přišla do restaurace společně se svou rodičkou a s o poznání starším, odhadem osmiletým klukem. Ukázala na jednu ze židlí u vedlejšího stolu a dodala: „Brášku posadíme vedle mě a ty, mami, si sedni naproti, ano?“

Napadlo mě cosi o budoucí schopné manažerce, jen jsem poněkud nechápal, proč by pětiletá holčina měla pomáhat svému nejmíň o tři roky staršímu bratrovi. Hnědovlasá štíhlounká maminka pohlédla ustaraně na svého syna, usmála se na dceru a odpověděla jí: „Jasně, Mirečko, jsi hodná.“

„Ne. Nééé! Chci tam!“ Ozval se hlasitě Pavlík ve chvíli, když ho maminka chtěla usadit na židli vedle Mirečky.“ Horečně ukazoval na místo pod oknem asi o tři stoly dál a v očích měl přitom výraz člověka, který je v myšlenkách na hony vzdálený od reality. Vyškubnul se své rodičce, odběhl a už, už si chtěl sednout na židli, kterou si určil. Mirečka za ním vyrazila jako první, cosi mu zašeptala do ucha, vzala ho za ruku, on zkrotl jako mávnutím kouzelného proutku, nechal se přivést zpátky a v klidu posadit vedle své sestry. Maminka věnovala Mirečce vděčný pohled.

Když se maminka zeptala dětí, zda si z poledního meníčka dají vepřový plátek na houbách s rýží, kuřecí prsa s bramborovou kaší nebo smažený sýr s vařenými brambory, nastal další zádrhel. „Ne. Nechci jíst. Nechci!!!“ Prohlásil rezolutně Pavlík, upřel svůj pohled ke stropu a nevědomky pootevřel ústa. Všiml jsem si, že se jeho oči koukají každé trochu jiným směrem.

„Pavlíku, musíš přece něco sníst, vždyť jsi ráno skoro nesnídal,“ snažila se ho maminka přesvědčit.

„Nechci!!!“ Trval si na svém ještě hlasitěji než předtím.

„Bráško, počkej,“ pohladila ho Mirečka po ruce, pak pohlédla na maminku a krátce se zeptala: „Mami, můžu?“ Bráška se pod jejím dotykem trochu uklidnil a maminka jen tiše přikývla. Malá se zvedla ze židle, odběhla k výčepnímu pultu a důležitě si něco vyřizovala se servírkou.

Netrvalo ani pět minut a servírka se objevila se dvěma talíři. Na jednom obyčejném byla normální porce kuřecích prsou s bramborovou kaší, ten postavila před maminku. A na druhém o poznání větším bylo totéž ve dvojím vydání, ten skončil na stole před Mirečkou.

A pak začal koncert. Tedy on to nebyl žádný koncert velkého symfonického orchestru, spíš šlo o skladbu pro dva páry rukou a troje ústa. Maminka se s viditelnou úlevou věnovala svému jídlu samotná, zato Mirečka krmila střídavě sama sebe a brášku, vždy jedno sousto sobě a druhé jemu. Chvílemi jedl Pavlík klidně, občas se zarazil, zasnil do svých vzdálených sfér a odmítl otevřít ústa před nabízenou vidličkou. To ho Mirečka pokaždé mlčky pohladila po ruce a se soustem mu maličko zakroužila před obličejem, aby ho dostala zpátky do reality a on si to sousto dokázal vzít.

Po chvilce měla rodinka talíře prázdné, maminka se naklonila přes stůl, usmála se a chtěla Pavlíkovi otřít ústa ubrouskem. Ten hlasitě zaprotestoval a odstrčil její ruku, ona se smutně stáhla. Mirečka jí vzala ubrousek z ruky, od ní si bráška nechal ústa v klidu otřít bez problémů.

Zaplatil jsem, zvednul se od stolu a udělal pár kroků ke dveřím, když v tom jsem ucítil lehký, jakoby nesmělý dotek ruky na zádech. Překvapeně jsem se otočil, za mnou stál Pavlík. Pár vteřin koukal jakoby skrze mě napůl nepřítomným výrazem, pak zaostřil, natáhl ke mně ruku a podal mi futrál s brýlemi na čtení, které jsem nechal ležet na stole. Prohlásil jen krátce, plaše: „Ty zapomněl. Jako tatínek.“ Poděkoval jsem mu, on poskočil, zvesela zavolal: „tatínééék!“ A to už se objevila Mirečka, opět ho vzala za ruku a odvedla zpátky k jejich stolu. Pohlédl jsem na ně a nenapadlo mě nic lepšího, než se s nimi rozloučit úsměvem a zamáváním. Mirečka mě nezaregistrovala, pomáhala Pavlíkovi do bundy. Všimla si mě jen maminka, zlehka mi oplatila mávnutí a pak se s napůl vděčným a napůl ustaraným výrazem věnovala svým dětem.

Když už jsem byl ve dveřích, nedalo mi to a ještě jednou jsem se na ně podíval. Už byli oblečení, stáli v uličce mezi stoly, drželi se navzájem v kolečku okolo pasu a zlehka poskakovali na místě, jakoby chtěli nějakým rodinným tanečkem oslavit úspěšné společné poobědvání.

Vrátil jsem se do práce, uvařil si kafe a zamyslel se. Snažil jsem si představit, jaký ti tři, respektive čtyři i s tatínkem žijí život a jak vše zvládají. Přiznám se, že jsem se zastyděl sám nad sebou. Přišlo mi hloupé, s jakým úkorem vnímám odstávku závodní jídelny, okoralou sekanou a předraženou bagetu, když zrovna téhle rodině s postiženým dítětem může i běžný život přinášet starosti, jaké si my ostatní ani nedovedeme představit. V duchu jsem jim vyjádřil hluboký obdiv a úctu.