Madla - 14. Zima a léto

Lidé si nějakým zvláštním způsobem očíslovali jednotlivé roky a tomuto číslování zřejmě přikládají obrovskou důležitost. Pro kočky je z celého roku nejvýznamnější zima, a to zejména pro ty z nás, které se nenastěhovaly k žádným lidem a rozhodly se žít samostatně a svobodně. Jejich svoboda je však vykoupená neustálým pracným sháněním obživy, mnohdy nejen pro sebe, ale i pro svá případná koťata. A právě proto je zima pro tyto mé odvážné sestřenky nejtěžším obdobím z celého roku a bohužel se běžně stává, že mnohé z nich v zimě zaplatí za svoji samostatnost životem. Já jsem na tom mnohem lépe, krásy zasněžených zim vnímám většinou za okny z tepla našeho městského bytu a jídla mám stále dostatek, bez ohledu na roční období. Naše společné výlety na venkov nebývají v zimě tak časté, jako po zbytek roku, a když už se tam vypravíme, mohu si bez jakéhokoli strachu z mrazu příjemně protáhnout kožíšek ve sněhu a kdykoli se odebrat do vyhřátého domu. Nicméně právě na venkově jsem se o nebezpečnosti zimy přesvědčila na vlastní oči, když jsem jednou za tuhých mrazů objevila v malé kůlně na uhlí na zahradě pelíšek se třemi zmrzlými, sotva pár týdnů starými koťaty. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká jsem tehdy byla bláhová, když jsem po té nepříjemné návštěvě kočičího doktora, která mě připravila o možnost vlastního potomstva, zauvažovala o útěku od lidí.

Nicméně vrátím se zpět k tomu lidskému číslování, když se nyní podívám na věc, kterou má Honza na svém stole a které říká kalendář, tak vidím, že znaky náležící letošnímu roku vypadají asi takto: 1975. Se svými lidmi jsem prožila už pět zim a šestá se neodvratně blíží, za okny poletuje první sníh. Mnohé se od té doby změnilo, z malého ustrašeného koťátka jsem vyrostla v dospělou zkušenou kočku a troufám si říct, že díky Honzovu výcviku se mi daří plnit mé dávné rozhodnutí být divokou, bojovnou a odvážnou. Však jsem mu také za ten jeho výcvik vděčná, někdy až moc. Vzpomínám si například na jeden loňský letní den, bylo obrovské horko a Honza, když přišel v podvečer domů, chtěl si na chvilku odpočinout. Lehl si na pelíšek jen tak skoro bez kožíšku, nechal si jen malou vrstvičku lehké umělé srsti okolo boků. I já byla tím vedrem docela zmožená, přiběhla jsem ho přivítat, rozpředla jsem se mu na prsou a oba jsme upadli do příjemného lenivého podřimování. Bylo by se nám krásně pospávalo nevím jak dlouho, kdyby na okně nezaševelil křídly motýl. Já byla rázem úplně vzhůru a čilá, takovou svačinku před večeří si přece nemohu odepřít. Ale musím honem, než mi otevřenou polovinou okna zase odletí, tak se zprudka a divoce odrazím. Nu, co vám mám mňoukat, ještě dnes má Honza na prsou tenké bílé čárky od mých drápků na zadních tlapkách.

Za těch pět let jsem se nezměnila jen já, i Honza pomalu dospěl a zdá se, že se mu po pár neúspěšných pokusech podařilo najít příjemnou mladou lidskou samičku. Bývá s ní často v našem městském bytě, dokonce ji občas vezme s sebou i na venkov a i když musím přiznat, že mi sebrala část času, který dříve věnoval mně, nalezla jsem v ní dalšího člověka, který se stará o mé pohodlí. Když o tom tak přemýšlím, asi bych Honzovi dovolila, aby si ji k nám nastěhoval natrvalo.

Venku přestalo sněžit, setmělo se a mě zrovna volají k večeři. Tak zatím ahoj, letím se najíst. Někdy si na mě vzpomeňte, až ze mě bude stará kočka, třeba se ke svému povídání zase vrátím.