Lepší lidé a horší lidé

Jednu takovou lepšoženu znám. Byla mladou a svobodnou, krásnou a úspěšnou manažerkou v prosperující firmě. Notebook a auto měla služební, přepychový byt pronajatý a její bankovní konto potěšitelně narůstalo.

Leč i tahle lepšožena byla jen lidskou bytostí, a tak se jí přihodilo zamilování. Na čas ztratila hlavu a zakoukala se do horšomuže. Nastěhovala si ho domů, vozila ve služebním autě a dlouze s ním vrkávala služebním telefonem. Ve své chvilkové zaslepenosti jí vůbec nedošlo, že je horšomužem a zastává práci obyčejného kuchaře.

Lepšožena prožila s horšomužem několik měsíců, zatímco ona ho krmila svými penězi, on jí na oplátku předkládal nejvybranější krmě, které pro ni uvařil. A po nocích se vzájemně krmili něžnou vášní.

Jenomže když je někdo lepší, tak je holt lepší, a tak lepšožena po čase prohlédla. Spadly jí růžové brýle z očí a ona si uvědomila, že není možné, aby žila po boku horšomuže. Přestala se nechat krmit jeho něžnou vášní, vybraná jídla jí zhořkla v ústech. Přestala s ním vrkat služebním telefonem, vozit ho služebním autem a vyhnala ho z bytu.

Představy lepšoženy být lepší než horšomuž se však záhy ukázaly jako liché. Lepšožena si byla natolik jistá sama sebou, až si nedala pozor a udělala v práci vážnou chybu. Bylo jí sebráno služební auto, musela vrátit mobil a byla odejita ze svého dobrého místa. Vyzkoušela pár dalších míst, každé z nich bylo o něco méně výnosné a vždy na něm skončila s chybou a vyhazovem. Lepšožena navyklá na lepší život nesla těžce svou ztrátu, cítila se ublížená a ukřivděná, pomoc začala hledat ve sklenici s vínem. Bankovní konto se tenčilo, po čase už nezbylo ani na pronájem a přidaly se dluhy.

Když už to vypadalo, že lepšožena skončí pod mostem, zčistajasna se objevil ten její bývalý horšomuž a nabídl jí pomoc. Nastěhoval si lepšoženu do své nicotné garsonky a začal si nabírat více kuchařských směn, aby jí pomohl s placením dluhů.

A jak to celé dopadlo s lepšoženou a horšomužem? Nu, není to žádná pohádka, protloukají se životem, občas jsou zadobře, občas se hádají a není vůbec jisté, jestli spolu vydrží. Prostě banální příběh, jakých jsou kolem nás tisíce.

Banální příběh, který ukazuje, jak moc je zrádné dělit lidi na ty lepší a na ty horší. Bez ohledu na to, zda je to myšleno doslova nebo ironicky, kdy někdo těmi lepšími myslí vlastně ty horší.

Je ošidné a troufám si říct, že nebezpečné rozdělovat lidi šmahem podle toho, jakou práci dělají, jak vypadají, v co věří nebo jestli tíhnou ke kavárnám či hospodám. Čím výše postavený je ten, kdo se snaží o takové rozdělovaní, tím je to celé horší. V tomhle je historie nekompromisní, jakmile někdo mocný začal s takovým dělením, vždycky to dopadlo špatně.

Nevím, jak vy, ale já jsem naivní a těmhle věcem nerozumím. Všichni jsme v něčem lepší a v něčem jiném horší. Řečeno školskou mluvou, za něco bychom mohli dostat jedničku s hvězdičkou a z jiného bychom propadli. A takhle bychom snad měli na sebe nahlížet i navzájem. Neházet lidi do škatulek podle jednoduchých vzorců, ale nahlížet na ně jako na jednotlivce. Vážit si jich za to, co dokážou na tu jedničku s hvězdičkou a snažit se k nim být shovívaví, když navzdory snaze z něčeho propadají.

Možná, že když tohle dokáže ta „lepšožena“ a „horšomuž“ z našeho banálního příběhu, tak spolu nakonec přece jen vydrží. A pokud to dokáží ti mocní světa, tak určitě spolu budeme snáze žít my obyčejní lidé různého vzhledu a smýšlení.