Kterak bezdomovec ke štěstí přišel

„Bráško, Santíku, přestaň být naštvaný a pojď mi pomoct, máme práci.“ „Ale ségro, dej mi pokoj, jak nemám být naštvaný, když mě dvounožka na celou noc zavřela do předsíně. Měl jsem hlad, žízeň a nemohl se jít vyčůrat.“

„Ale no tak, bráško, však víš, že to neudělala schválně a ráno se ti omluvila. Zapomeň na to a pojď sem. Píše nám Zrzík a ptá se, jestli bychom nepředstavili kočkomilným čtenářům jeho příběh. Pomůžeš mi?“

„Rózko, že jsi to ty, tak teda jo. Ale pak hned půjdeme ven, potřebuju se proběhnout.“

„Díky, bráško, nějak to poskládáme a začneme tím, jak se Zrzík dostal do útulku.

Tehdy jsem se jmenoval Zrzoun. Ale to už je hrozně dávno. Jako kotě jsem vyrůstal u nějakých lidí, kteří mě pořídili jako dárek svému potomkovi. Jenomže pak jsem povyrostl a nějak jsem se jim omrzel. Přestože jsem je měl rád a byl mazlivý, tak jim to nestačilo a vyhodili mě ven.

Tak jsem se jako bezdomovec několik let protloukal životem poblíž jedné fabriky v Berouně. Místní lidé mě tam už znali, někteří mě občas přišli trochu nakrmit, jiní po mně házeli kamení a občas na mě dokonce někdo poštval psa.

Jenomže najednou jsem ten život o hladu, na dešti, mraze a v neustálém strachu už nemohl dál unést. Onemocněl jsem, nedokázal jsem si sám pomoct a smířil jsem se s tím, že někam zalezu a tam umřu.

V poslední chvíli jsem měl štěstí. Doslechli se o mně lidé z útulku, sebrali mě z ulice a přijali do své péče. Matně si pamatuji, jak o mě tehdy říkali, že jsem k nim přišel strašlivě vyhublý, zuby jsem měl v katastrofálním stavu, kožich zanedbaný a plný blech. Byl jsem hodně začervený a po odčervení jsem se totálně složil, až mi museli nasadit infuze.

Ale nedal jsem se, můj unavený mozek zaznamenal TEPLO a JÍDLO. Dvě podstatné věci, které jsem roky neměl. A ruce, které hladily. A hlas, který konejšil. A tak jsem napnul poslední síly k tomu, abych žil. Pomalu jsem se začal uzdravovat. Krom jednoho posledního mi museli odstranit shnilé zuby, aby mě zbavili bolesti. Naočkovali mě, poskytli mi dostatek kvalitní stravy a já najednou zjistil, že i s tím jediným zubem dokážu jíst maso. To mám moc rád.

Na začátku prosince mě ti lidé z útulku vzali na umísťovací výstavu, aby mi pomohli najít nový trvalý domov. Byla tam spousta klecí s kočkama v podobné situaci, do jaké jsem se dostal já. Na mou klec dali papír s nápisem:

„Zde se na vás, milí přátelé, Zrzoun obrací s otázkou: nepotřebujete mít doma staršího, asi šestiletého, kocoura, který už ví, o čem život byl a o čem život je a hlavně o čem ještě život bude. Bude o věrném kocourovi, který si váží toho, čeho se mu dostalo, péče a lásky člověka, teplého domova a plné misky s jídlem. Za to blaho nepřestane do konce svých dní děkovat láskou k nám lidem a vděčným předením. Bude na vás čekat doma a bude štěstím bez sebe, že jste přišli domů a jste zase S NÍM. Zrzoun se hodí všude tam, kde ho lidi budou mít rádi a budou ho krmit, je jedno či do bytu, či do domku, jen když bude v teple s člověkem a jídlem.“

Ten den se na mě usmálo štěstí podruhé. V té kleci jsem ani nemusel dlouho čekat, jakmile výstavu otevřeli, přišla si pro mě jedna dvounohá paní. Paní Věra, prý se o mně dozvěděla z nějakých novin.

„Rózko, Rózko, dmu se pýchou, to do těch novin jsme o Zrzounovi naškrábali my dva.“

„Sanťas, nech toho! Abys náhodou neprasknul! Jednak to nebyly noviny, ale jen obyčejný článek. A hlavně buď pokorný a vděčný, že jsme mohli někomu pomoct.“

„Ale no jo, Rózko, asi máš pravdu. Jenomže do smrti nezapomenu na ten vzkaz, co nám tehdy před výstavou poslala paní Věra.“

Díky za článek, v sobotu si jedu pro Zrzouna na výstavu, doufám, že se mu budu líbit. Zrzounek pojede rychlíkem až do Českých Budějovic, tak doufám, že to všechno zvládne. Zdraví Věra.

„Santíku, já na to taky nikdy nezapomenu. A na dvě fotky, které nám paní Věra poslala z vlaku a hned po příjezdu domů.“

„Rózko, nesmíš zapomenout, že asi za další dva měsíce se nám ozval sám Zrzoun.“

„Ne Zrzoun, bráško, zase jsi to popletl. V té době se už jmenoval Zrzík.“

Ahoj dlouhosrsťáci, zdravím vás z Budějovic. Nebudete tomu věřit, ale stal se ze mě něžný, jemný a hlavně vděčný kocourkek, a dokonce jsem se skamarádil se psem. Po příchodu naší dvounožky Věry z práce ji oba nadšeně vítáme. I s tím svým jedním zubem se umím velmi šikovně najíst, ani trochu mu to nevadí. Spořádám i malé granulky pro koťata a miluji drobně nakrájené maso. Moc rád se chovám a dokážu hodiny příst. Víte, tím předením vyprávím o těžkém životě kocouřího bezdomovce. 

Tak ahoj, Váš Zrzík

„Rózko, to je všechno krásné, mňoukni mi, proč jsme to celé museli škrábat zrovna teď. Je to přece už několik měsíců, tak jsme s tím mohli počkat, než se proběhneme venku.“

„Santíku, nemysli si, že bych tě s tím otravovala jenom tak pro nic za nic. Před chvilkou totiž přišel další vzkaz, tentokrát od paní Věry, tak mě napadlo, že bychom s tím měli něco udělat.“

Dobrý den, zdravíme Vás se Zrzíkem. Už se mu začíná líbit na zahradě a pro mně je to nejkrásnější a nejelegantnější kocour na světě.

Děkuji a přeji krásné léto.

Vaše Věra

„Rózko, to je sice všechno moc hezké, ale mňoukni mi, myslíš si, že má smysl takové věci vůbec psát?“

„Bráško, trochu přemýšlej. Ty jsi byl zavřený pár hodin v předsíni. Bylo tam teplo a sucho, byl jsi najezený a napitý. Přesto jsi kvůli tomu vyváděl jako pominutý, slyšela jsem tě přes dveře. A teď si představ, že bys byl v kožíšku Zrzíka, když se musel celé roky protloukat tam u té berounské fabriky. Hlad, zima, nemoci, psi. Už to chápeš?“

„Jo, jo, ségro, promiň, jsem truhlík. Takový velký a silný truhlík, už jsem jim tam v té předsíni chtěl načůrat do bot. Máš pravdu, můžeme ze srdce děkovat osudu, že nám umožnil aspoň maličko přispět k tomu, aby se Zrzík dostal k dvounožce Věře. Kéž by takových příběhů se šťastným koncem bylo co nejvíc.“

„A nejen pro kočky, Santíku. Nejen pro kočky.“

PS: Bráška mi už utekl ven, tak to dokončím sama. V článku jsme čerpali z mailové korespondence mezi naším dvounohým asistentem, paní Danou z útulku Podbrdsko a paní Věrou z Českých Budějovic. -Roz-