Kavárenský povaleč

Chtěli byste být kavárenským povalečem a celé dny jen tak líně vysedávat v teple nad voňavým nápojem? Dříve než necháme Alberta, aby nám vyprávěl svůj příběh, podívejme se na reportáž z umísťovací výstavy.

Uplynulou sobotu proběhla v botanické zahradě v Praze Na Slupi umísťovací výstava útulkových koček (pozvánka). Nevím, čím to je, možná podivnou dnešní dobou, snad člověčí touhou nebýt na všechno tak sám, ale musím se přiznat, že takový zájem přijmout do rodiny čtyřnohého chlupáče jsem fakt nečekal. Před vchodem se ještě dlouho po zahájení tvořila velká fronta, uvnitř bylo narváno k prasknutí a celková účast se přiblížila tisícovce.

Zaplať pánbůh za to a díky všem lidem se zlatým kočičím srdcem. Dlužno říct, že natolik úspěšnou výstavu jsem ještě nezažil, nové domovy na ní nalezlo 47 ze 48 koček a kocourů. Nakonec zbyl jenom tříletý kocourek Ládík a já pevně věřím, že i on se brzy dočká. Přitom je však potřeba říct, že útulkářky jsou zkušené dámy a jakmile se jim někdo nezdá, tak mu tu číču prostě nedají, i kdyby se snad na uši stavěl. Nabízím postřeh, se kterým se mi svěřila paní Jana:

„Ráda bych, aby se konečně umístil, ale té ženské jsem ho fakt svěřit nemohla. Tvrdila, že ho chce na chatu, a když jsem řekla, že zrovna tenhle kluk by se venku ztratil, dušovala se, že ho bude mít jen uvnitř. Na chatě uvnitř, rozumíte? To nedává smysl, tyhle lidi znám. Já se s tím kocourkem piplala od narození, vstávala k němu a krmila kapátkem, tak nemůžu dopustit, aby se jí tam zaběhl a ona odjela domů bez něj.“

Nu a teď už několik fotek těch šťastných, kteří nalezli domovy v nových rodinách.

***

Claudie jede domů, aby své nové mamince nahradila patnáctiletou kočku, která odešla za duhový most.

Pan Mrkvička se stěhuje k mladému páru z Ukrajiny.

Hermionce už nikdy nebude scházet láska, za to se s vámi o cokoli vsadím.

Flíček nalezl své nové rodiče.

Klárka bude první kočičkou maminky s dcerkou.

Kryštof nalezl nový domov u zkušené paní kočkařky.

A nyní už slíbený příběh, ale nenechte se zmást, však on ani takový kavárenský povaleč to nemusí mít v životě zrovna nejrůžovější.

***

První dva roky jsem prožil jako toulavý bezprizorní kocour. Kdo nic takového nepoznal na vlastní kůži, nikdy nepochopí. Když bylo teplo, tak se to ještě jakžtakž dalo přežít, ale jakmile přišel sníh a udeřil mráz, nastal boj o holé přežití. Nejenom hlad a zimu jsem měl za souputníky životem, ale též strach z predátorů, ať už v podobě psů nebo zlých lidí. Toulavá kočka je snadným cílem kohokoli, kdo si chce na někom vybít zlost. K tomu všemu navíc neustálé neodbytné nutkání, které mě hnalo do tvrdých soubojů s ostatními kocoury v pudové vidině zachování kočičího rodu.

Uprostřed třetí zimy svého života jsem živořil na dvoře činžovního domu a už jsem ani neměl sílu vydávat se průjezdem ven na ulici, kde byla o maličký fous větší naděje získat něco k snědku. Byla mi zima, měl jsem neuvěřitelný hlad a byl jsem zraněný. Večer klesla teplota hluboko pod nulu, já zalezl mezi popelnice a věděl, že tohle už je konec. 

Vlastně ani nevím, jestli jsem usnul nebo omdlel, ale když jsem se probral, bylo najednou všechno úplně jiné. Ležel jsem na měkkém polštářku na koberci u topení, které okolo sebe šířilo vlny příjemného tepla. Poblíž stála lampa, která tlumeně ozařovala místnost s několika malými stolky se židličkami. Hned vedle mě byla miska s čistou vodou a vedle ní ještě jedna, ze které příjemně voněly granule.

„Tak to už jsem určitě za duhovým mostem, tady je to moc krásné,“ táhlo mi myslí. Chtěl jsem vstát, napít se a najíst, ale jakmile jsem se pohnul, ucítil jsem prudkou bolest, ozvalo se mé zranění. Došlo mi, že tohle duhový most asi nebude, cítil jsem se zmatený a dostal strach, abych se neocitnul zase tam venku v mraze. Musel jsem se roztřást, protože najednou jsem uslyšel slova staré lidské ženy, ani jsem si nevšiml, že přichází: „Neboj se, kocourku. Já si tě dám do pořádku, u mě ti bude dobře, budeš mi dělat společníka v mé kavárně.“ Rozuměl jsem jen polovině toho, co říká, ale šestý zvířecí smysl, který lidi nemají, mě ujistil, že odteďka mě čeká úplně jiný život.

Následovalo zvláštní období, v němž jsem pochopil, že nepříjemné úkony u veterináře jsou nezbytné k tomu, abych se zbavil všech nemocí a zranění. Ta stará žena mi dala poznat, že lidé nejsou jen zlí a nechala mě ochutnat, co je to lidská láska a hřejivé náručí. Nějaký čas mi trvalo, než jsem dokázal pochopit, že ty malé stolky s židličkami v její místnosti slouží k odpočinku lidským návštěvníkům, kteří si tam k ní přijdou posedět a pobýt spolu.

S příchodem jara jsem se už cítil zcela zdráv a v plné síle, ale z neznámého důvodu mě definitivně přešlo ono neodbytné nutkání, které mě dřív hnalo do soubojů o samičky. Místo, ve kterém jsem bydlel, se jmenovalo podle té ženy a podle mě Kavárna u Míši a černého kocoura, a já pochopil, že mou povinností je starat se o hosty. Naučil jsem se číst lidské povahy a na první pohled poznat, kdo je dobrý, kdo má rád lidi a zvířata, a kdo nikoli. Dle svého zjištění jsem se k takovým lisem choval, otíral se jim o nohy, nechal se drbat a hladit, někomu dokonce vyskočil na klín, tam se stočil do klubíčka a usnul. Jiného jsem naopak z kavárny doslova vysyčel a vyprskal. S Míšou mi bylo dobře, ven mě to ani moc netáhlo, leda tak se na chvilku proběhnout do dvora, když si tam ona šla sednout a odpočinout.

Vypozoroval jsem, že lidé jsou pároví tvorové, dnes a denně vídám zamilované dvojice, jak spolu vrkávají u kavárenských stolků. Napadla mě otázka, proč je Míša sama a začalo mi ležet v hlavě, z jakého důvodu si i ona nenajde nějakého partnera. Jednoho pozdního večera, když jsme už měli zavřeno, jsem se na ni dlouze zahleděl a ona pochopila, nač se jí němě ptám. Vzala si mě na klín a pravila: „Víš, Alberte, já už jsem stará a tohle mám za sebou. Také jsem jednoho měla, byl to nejlepší mužský pod sluncem, prožila jsem s ním spoustu krásných let a žádný jiný by mi ho nenahradil. Nedlouho před tím, než jsem si tě vzala k sobě, odešel tam, odkud už není návratu. Vím, jsem si jistá, že mi tě poslal, a když jsi se mnou ty, mám pocit, jakoby i on mi byl nablízku.“

Poznámky:

• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce