Jana a Charlie

Našli se, dali se dohromady a nějaký čas byli spolu šťastní. Potom ji on zničehonic opustil, ona to obrečela, ale přesto na něj ráda vzpomíná a přeje mu spokojený život. Banální příběh dvou lidí? Ale kdepak, nechte se překvapit.

Dříve než vám povyprávím příběh Jany a Charlieho, chvilku vás zdržím pár obrázky z umísťovací výstavy útulkových koček, která proběhla v sobotu v Löwitově mlýně na pražské Palmovce. Byl to úspěšný kočičí den, v němž se podařilo najít nové domovy osmnácti čtyřnohým krasavicím a krasavcům z celkového počtu dvacet devět.

Úplně obyčejná Amálka se stěhuje do vyšší společnosti, doma ji čeká jedna Habešanka a dvě mainské mývalí. Jenomže znáte to, mezi kočkami se na nějaký ten šlechtický původ vůbec nekouká.

Vyrábět reportáž o umísťování je občas zábavné, to vám teda řeknu. Sotva jsem nafotil Amálku, už na mě volali: „Umísťuje se Honzík od Adély, běžte tam.“ Tak jsem běžel, nalezl Honzíka, jak nic netuší a podřimuje ve své kleci, načež mě útulkářky vyvedly z omylu a poslaly k jiné partě: „Ale kdepák, to musíte támhle, tam mají taky Honzíka.“ Nu, chvilku jsem z toho byl vedle, skoro si myslel, že snad budou umísťovat mě, ale pak jsem toho pravého Honzíka přece jen našel. Vzali si ho starší manželé, aby dělal společnost kočce, kterou už mají doma.

Viktorku jsem stihnul vyfotit na poslední chvíli, málem mi utekla ke splavu. Teda, co to plácám, málem s ní tyhle tři půvabné dámy utekly domů do bytu s lodžií ke svým dvěma kocourům.

Bráškové Lukáš a Matouš se společně odebírají za novým světlem svého života.

Znáte tu hlášku „odříkaného chleba největší krajíc?“ Tak přesně tohle platí o Petrušce, která ve svém útulkovém CV uvádí, že na kamarádství s dalšími kočkami netrvá...

…a koukněte, kdo na ni čeká v novém domově. Ale nebojte, jak znám kočky, věřím, že se mezi sebou v pohodě srovnají. 

***

„Jé, vy máte krásné kotě, to je vaše?“ Zeptala jsem se staré paní v parku na lavičce. Po několika dnech pobytu v lázních mi začaly procedury konečně trochu pomáhat a já se zas mohla volněji pohybovat, aniž by mě rozbolela záda. Té paní s odrostlým černým kotětem na klíně jsem si všimla na procházce a něco mi na tom nehrálo. Vypadala jako klasický lázeňský host a přišlo mi divné, jak by si s sebou mohla z domova přivézt a vzít na pokoj mladou kočku, vždyť to se normálně nesmí.

„Ale kdepak, není moje,“ vyvedla mě z míry. Je to kocourek. „Předvčírem ho tady někdo vyhodil z projíždějícího auta, já ho začala krmit a on si na mě zvyknul. Říkám mu Charlie a nejradši bych si ho odvezla domů, ale nemůžu, manžel by mi to nedovolil. Nevíte, co s ním? Brzy odjíždím a je mi moc líto, že ho tady budu muset nechat.“

Zatrnulo mi. Kolikrát už jsem se s tímhle případem setkala. Někdo si vezme zvíře třeba jen z chvilkového rozmaru nebo proto, aby vyhověl prosbám svých dětí, pak zjistí, že ho vlastně nechce a zbaví se ho. V lepším případě ho dá do nějakého útulku, v horším ho klidně vyhodí z auta jako v tomhle případě. Mockrát jsem to zažila, a přesto pokaždé vidím rudě, že bych vraždila a zavřeli by mě. Tak jsem té paní na lavičce řekla, kdo jsem, že mýma rukama už prošla spousta nalezenců a že se o Charlieho postarám. Paní byla sice šťastná, ale já měla rázem problém.

„Petro, nebude ti vadit, když tady s námi bude bydlet tenhle kocourek, stejně už pozítří odjíždíme?“ Zeptala jsem se své spolubydlící. Měla jsem trochu obavy, Petra byla dost akurátní osoba, obě jsme věděly, že přítomnost kočky je proti všem předpisům ubytování v lázeňském domě, ale byla jsem rozhodnutá, že se Charlieho za žádnou cenu nevzdám.

„Mně to nevadí, nikomu nic neřeknu a uklízečce povíme, že už k nám nemusí chodit, aspoň bude mít o práci míň.“ Rozhodla Petra, a tak se i stalo. Trochu písku jsem sebrala zedníkům na nedalekém staveništi, nasypala do krabice od banánů, vypodložené igelitem, kterou jsem s kapsičkami na pár dní přinesla Charliemu z obchodu.

Nevím, co to bylo za lidi, kteří vyhodili Charlieho z auta, ale rozhodně se o něj pořádně nestarali. Byl vyhublý a dost vystrašený, ale já už ho doma ve svém depozitu dokázala dát rychle dohromady. Instinktivně vycítil, že už mu nehrozí žádné nebezpečí, přestal se bát a úspěšně se zařadil do party ostatních mých koček.

Jenomže Charlie měl pak smůlu ještě jednou. Sotva se u mě trochu zabydlel, šel do rodiny, vzali si ho ode mě dva mladí manželé, kterým padnul do oka. Dlouho u nich nevydržel, a tentokrát to nebyla jejich vina, té paní se rozběhla tak silná kočičí alergie, že mi ho museli přinést zpátky. Byli z toho nešťastní a moc se omlouvali, ale to se holt občas stává. Ne, nemám ho tady na výstavě, v březnu šel zase domů. Vzala si ho jedna paní pro svoji starou maminku, které umřela šestnáctiletá kočka.

Však mě znáte a víte, že každou umístěnou kočku obrečím. Nejradši bych si je nechala doma všechny, ale nejde to, musím mít místo pro další potřebné. Charlieho jsem teda obulela hned dvakrát a večer, až se vrátím domů, to na mě přijde zas. Za ty které se mi podařilo umístit dneska.

***

Přestože na každé umisťovací výstavě bývá frmol a občas nestíhám, pokaždé se snažím najít chvilku na popovídání s útulkářkami. Tentokrát jsem si vyslechl Charlieho příběh od paní Jany, kterou považuju za jednu z nejlepších. Jestli vám přijde trochu přecitlivělá, tak věřte, že to není pravda. Jen má své svěřence opravdu ráda, podobně jako všechny ostatní, protože bez hluboké lásky ke kočkám se tohle řemeslo prostě dělat nedá.

Tohle je ona s jedním ze svých dalších svěřenců.

A tohle je Charlie.

Poznámky:

• Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
• Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
• Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.