Jak by nám ti věčně kritizovaní mladí mohli jít příkladem

„Do uší si pouštěj muziku tak nahlas, že těma pazvukama otravujou celej vagón. Prstama rejděj po chytrejch mobilech a ani si vás nevšimnou. Natož, aby je napadlo, že by vás mohli pustit sednout.“

Tohle leckoho z nás občas napadne při cestách v MHD. Někdo si to jen pomyslí, jiný zabručí pod fousy, další řekne tak nahlas, aby to všichni slyšeli. Však je to taky pravda. Nebo snad není?

Milena jezdí do práce do centra Prahy metrem z konečné, často tam potkává svého souseda Jirku. Čtyřicátník, sportovec, hraje volejbal a trénuje žáky, je o dobrých dvacet let mladší než ona. Když si sednou vedle sebe, na ranní rozhovor není čas. Jirka je klasický cestovatel usínač, takže zvlášť v půl sedmé ráno celou cestu prospí. Milena si čte.

Je to tak týden, co se tam zase potkali. Takhle po ránu bývá metro narvané už od konečné, krom Pražáků musí pojmout spoustu lidí, sjíždějících se autobusy z okolních vsí. Na nástupišti je mnohohlavý dav, kdo není při nástupu do vlaku dost hbitý, má smůlu a musí stát.

Milena s Jirkou měli kliku, sedli si vedle sebe, vagón se vzápětí zaplnil. Pak přišel on. Tedy spíš než přišel, tak se přišoural. Dědula na pohled osmdesát, na sobě ošoupaný hubertus, v ruce hůlku jako výpomoc stářím unaveným nohám.

Dědula stál. Metro se rozjelo a on se chytil tyče u sedačky s Milenou a Jirkou.

„Snad by ho mohl někdo pustit sednout.“ Stihla se Milena ozvat dřív, než stačil Jirka usnout. Významně na něj pohlédla s myšlenkou, že když tak neučiní nikdo z přítomných mladých, mohl by to udělat právě on. Sportovec, co má jít ostatním příkladem.

„Proč? Přece si mohl počkat na další metro, vždyť jede za chvilku.“ Odpověděl Jirka a debatu ukončil usnutím.

Milenu to ani nepřekvapilo. Jirka už je takový, tohle nebylo zdaleka poprvé, co se zachoval podobně. A navíc jeho úvaha byla celkem k ničemu. Další metro bude podobně narvané jako tohle a dědula, který už hůř chodí, by neměl šanci prodrat se včas k volnému místu.

No, nemohla si pomoct, přestože jí bolela noha s ostruhou na patě, chystala se nabídnout své místo dědulovi ona.

„Pane, pojďte si sednout sem.“ Všimnul si jich mladíček, sedící šikmo naproti. Schoval do kapsy svůj chytrej mobil a vyskočil. Dědula poděkoval a s viditelnou úlevou zaujal jeho místo.

„Nojo, je mladej a asi není unavenej volejbalem,“ pomyslela si sarkasticky Milena, střelila pohledem po spáči vedle sebe a pustila se do své detektivky.

***

Ono pověstné „pane, pojďte si sednout,“ slýchávám od jisté doby už i já. Když se to stalo poprvé, dost mě to překvapilo. Ošoupaný hubertus sice nemám a hůl jako výpomoc při chůzi zatím nepotřebuji, ale čas nezastavíš, šediny a rysy ve tváři holt člověka prozradí.

Beru to s humorem a podobné nabídky s úsměvem odmítám. Dívám se přitom kolem sebe a jsem rád, že to s těmi mláďaty se sluchátky v uších a mobily v rukou není tak špatné, jak si leckdo myslí. Své místo k sezení mi totiž většinou nabízejí právě oni.

A někdy jsou to překvapivě ti opravdu mlaďoučcí.

Naposledy mi nabídla své místo asi pětiletá dívenka, které se vezla v tramvaji na dvousedačce se svou maminkou. Oslovila mě svým dětským hláskem: „Dobrý den, pane, pojďte si sednout.“

Už, už jsem chtěl její nabídku s díky odmítnout, ale pak jsem si všiml pohledu té mladé paní. Její oči jakoby říkaly: „Prosím vás, sedněte si, abyste mi nepokazil výchovu.“

Maminka si vzala dívenku na klín a já usedl na uprázdněné místo. Jel jsem sice jen pár stanic, ale i za tu krátkou chvilku jsem stačil vyposlechnout jejich rozhovor. Bavili se o tom, co dají tatínkovi k svátku.

„Víš, mami, koupíme mu světlo na kolo,“ navrhla dívenka. „To dvojité, které si tak dlouze prohlížel v obchodě. Určitě bude mít radost.“

„To je dobrý nápad, Lucinko,“ odpověděla jí maminka. „Ale počkejme ještě pár dní. Asi budeme mít pro tatínka úplně jiný dárek.“ Spiklenecky mrkla na malou a pohladila si bříško.

Lucinka vyvalila své velké dětské oči, ale já už musel vystoupit a její odpověď jsem neslyšel. Ale jedno mi bylo jasné. Až Lucinčin bráška nebo sestřička trochu povyroste, určitě bude v dopravních prostředcích taky pouštět sednout. A možná dokonce i lidi, kteří to ještě nepotřebují.