Civilizace a já

Stačí, abych se kousek proběhla před domem nebo dokonce vyrazila do polí za myškami a rázem můžu vidět řady takových divných kovových stromů. Všechny jsou přitom ve vzduchu pospojovány nějakými nitkami.

Můj dvounohý asistent říká, že to nejsou žádné stromy. Nazývá je stožáry, těm nitkám říká dráty a tvrdí, se tím rozvádí elektřina. Nevyrostlo to samo, celé to vyrobili dvounožci a nějakým způsobem jim to umožňuje to jejich zvláštní čarování. Když je venku tma, umí s tím udělat světlo, v té bílé věci v kuchyni jim to udržuje zimu, aby se jim nezkazilo nalovené jídlo. To je jenom pár příkladů, ta jejich elektřina prý umí i spoustu dalších věcí, kterým já vůbec nerozumím, třeba to mňoukání do krabiček na dálku.

Musím mňouknout, že jsem své dvounožce hrubě přeceňovala. Domnívala jsem se totiž, že všechno to světlo, teplo, zimu a bůhvíco ještě dokážou dělat sami. Jak vidím, zdaleka nejsou tak šikovní, jak jsem si myslela, když k tomu potřebují tu svoji elektřinu.

„Skoč nakoupit.“ Říkává někdy dvounožka dvounožci, jindy vyrazí společně. Vezmou tašky, zmizí jen na chvilku, že si ani nestačím pořádně zdřímnout a hned jsou zase zpátky. Tím nakupováním přitom myslí zvláštní druh lovu ve speciálně k tomu uzpůsobených domečcích.

Tady poblíž mého obydlí žádný takový nakupovací domeček není, a tak jsem se, já bláhová, domnívala, že ti mí dvounožci umí nepředstavitelně rychle běhat. A přitom dokonce nosit tašky plné naloveného jídla, které jsou několikrát těžší než já.

Zase jsem je přecenila, z tohoto omylu mě vyvedli už dávno. To když mě poprvé naložili do smradlavé krabičky na kolečkách a někam odvezli. Takže žádné rychlé běhání a přenášení těžkých tašek, oni sebe i ty věci vozí. A ani do té své práce nedokážou chodit pěšky, společně s mnoha dalšími dvounožci se vozí v daleko větších krabičkách, jezdících na nějakých kovových šínách.

Takhle to mají dvounožci se vším. Jsou líní, a aby se nemuseli namáhat, vymysleli si spoustu strojů a bůhvíčeho, co za ně dělá jejich práci. Celému tomu říkají civilizace. Možná si to sami ani pořádně neuvědomují, ale oni se stali otroky těch svých vymožeností. Nedovedu si představit, že by bez ní ještě dokázali žít. Když jim chvilku nefunguje ta jejich elektřina nebo třeba neteče voda, hned jsou nervózní a mrmlají, že nemohou to či ono.

A víte, milí kočičí a psí kamarádi, co je na tom nejhorší? To, že i my jsme na té dvounožčí civilizaci závislí, respektive ti z nás, kteří se rozhodli přijmout dvounožce do svých obydlí. Na rozdíl od svých divoce žijících příbuzných se nemusíme o nic starat, leda tak o vlastní pohodlí a potěšení našeho personálu. Jenže nechci vidět, co by se stalo, kdyby ta jejich civilizace najednou zmizela, nedokážu si představit, jak bych přežila já a ti mí dva. Možná chvilku a s velkým mrmláním, ale co dál? Dokázali bychom se znovu přizpůsobit životu v době před elektřinou a tím vším ostatním?

Na jednu starou kočku jsou tyhle úvahy a otázky moc složité, a tak je přenechám svým dvounožcům. Mně samotné nezbývá než doufat, že mají dost rozumu a budou tu svoji civilizaci dobře používat. Jak bych to jen jednoduše a po kočičím vymňoukla? Aha, už vím, „že tu civilizaci budou používat a rozvíjet pro sebe a pro nás, a nikoli proti sobě navzájem.“