Číča šéfová

Číča. Tohle prosté jméno dostala od Míly, své náhradní dvounohé mámy, která ji jako hladové koťátko našla před domem u popelnic. Paní, která až do tohoto osudového okamžiku tvrdila, že jí nikdy žádná kočka nesmí přes práh.

Míla jakoby si najednou uvědomila, že její dosavadní kočkoprostý život byl jenom polovičatý. Sotva Číču vypiplala z nejhoršího, začala ji brát všude s sebou. Do práce, k doktorovi, na poštu pro balík a o víkendech samozřejmě na venkov ke svým rodičům. Z Číči tak postupně vyrostlo klidné a přátelské stvoření, které Mílu trpělivě doprovázelo v pohodlné nákupní tašce.

Míle se nepodařilo Číču včas vykastrovat, a tak se cestování na venkov zákonitě neobešlo bez následků. Uplynulo pár měsíců a černobílé Číče se v nevelkém pražském bytě narodily čtyři tříbarevné maličké kočičí holčičky. Dvě se po čase odstěhovaly k Míliným kamarádkám a zbylé dvě zůstaly doma se svou čtyřnohou maminkou. Zanedlouho k nim přibyl další člen kočičí rodiny, opět nalezenec a zachráněnec, kocourek Macík s chromou nožkou.

Uběhl rok nebo dva a kočičí život v Mílině bytě se stabilizoval. Číča se stala šéfovou celého společenství, jakýmsi vrchním velením. Je si však dobře vědoma toho, že ruku v ruce s mocí kráčí i zodpovědnost, a tak své podřízené pečlivě střeží. Drobné kočičí roztržky v souladu se svou klidnou povahou neřeší, jen jim pozorně přihlíží. Jakmile si však někdo z jejích čtyřnohých svěřenců začne na druhého vyskakovat až příliš, neváhá ani vteřinu a zasáhne. Ne, že by se přímo prala, svou přirozenou autoritu úspěšně doplňuje tu zasyčením, tam zaprskáním, v nejhorším případě výstražným mávnutím packou.

Běda však, když dojde ke střetu kočky s dvounožcem. Byteček je maličký, prostoru mnoho nezbývá, a tak se občas stane, že se nějaký nezbedný kočičí ocásek či tlapka omylem na moment octne pod Mílinou nohou. Kočka vyjekne, Míla hbitě přenese váhu na druhou nohu a za svůj prohřešek se omluví. Jenže jí to není nic platné, v ten moment se jako zázrakem zpoza prvního rohu vyřítí celá naježená Číča a Mílu za její neopatrnost ztrestá ostrým výpadem.

Letos na jaře se Číča po delším čase vydala s Mílou na venkov. Vypuštěna z tašky vše zkoumavě očichává, až ji vyruší hlasité syčení. Přikrčí se a už ji vidí, plíživým krokem se k ní celá naježená blíží Dráček. Ta Dráček, Číčina dávná venkovská kamarádka. Kočky se po pár prvních ostražitých minutách poznaly. To bylo vítání, očichávání a dokonce otírání tvář o tvář.

„Pojď honem, něco ti ukážu,“ láká Dráček Číču a zamíří ke vrátkům do sadu. „Podívej,“ pokračuje pyšně, „támhle jsou. Ale radši se k nim moc nepřibližuj, vyrostli a už mě přeperou.“ Mezi stromy se plíží dva mohutní kocouří adolescenti, zjevně trénují myšilov. „Ten tmavší je Mic, druhý Mac, mí kluci. Schováme za tyhle klády, podívej, jdou sem.“

Číča se neschovala a když se k ní Mic s Macem blížili s výhrůžnými výrazy ve tvářích, naježila se a postavila tak, že to vypadalo, jako by rázem povyrostla. Ani nemusela prskat a syčet, celou svou osobností vzbuzovala takový respekt, že se z těch dvou najednou jakoby znovu stala malá koťata.

Číča pobyla na venkově čtrnáct dní. Za tu dobu se jí podařilo vnést do rodinky řád, nikdo si na nikoho příliš nedovoluje a všichni se v rámci kočičích možností respektují. A nejen těch kočičích, Číča přesvědčila i Mufinu, mladou, bystrou a svébytnou slečnu Jack Russelovou, aby si na ta mňoukající stvoření moc nevyskakovala.

Jenže dva týdny rychle uplynuly a Číča se musí vrátit domů za Mílou. Je přece třeba zkontrolovat, jestli za tu dobu její pražští spolubydlící příliš nezpustli.