vycucla i hřebíky z prkna

Muži u piva řeší ty nejdůležitější věci pod sluncem. Pokles na Japonské burze, politiku, fotbal, drobné i miliony a taky ženy. Samozřejmě. Nebuďme úzkoprsí a přiznejme si, že jsme my muži občas konsternováni ženskou jinakostí, to když se z žen stávají fůrie. A to teda občas nepadají ušlechtilá slovní spojení. Ale vždy je čas na rozhovor o ženské kráse, obdivu k nim a jejího rozboru. Pokud ženskou krásu glosují muži mezi sebou, je to v pořádku. Ovšem běda, pokud krásu žen komentujeme před ženou a ještě k tomu svou.

Byli jsme s klukama na bowlingu. Kuželky padaly, pivo chutnalo a od témat politiky, fotbalu, drobných milionů, jsme se dostali k ženské kráse. Zajímavou oklikou přes Vyvolený, na který se přeci ani trochu, vůbec, ale vůbec, nekoukáme.

„Manželka chtěla naladit Ordinaci, tak přepínám, viď, normálně nekoukám viď a najednou záběr z vily na tu ve sprše. No na tu."

„Jo myslíš tamtu woe. Tu umělou woe?"

„Ne tu druhou. Normální. Ta umělá už vypadla né? Ale já to nesleduju."

„Jo tak. Já to taky nesleduju. Ale je to ta holka co se líbala s tou druhou."

„No a byla v plavkách viď. Tak jsem zasek viď. A manželka se ptala jako co je. Jestli se mi líbí a já jsem jen řek že jo, viď. Ty vole, si neviděl ten přednes. Dyť je hrozná, věčně řve, je zmalovaná, moc velký prsa, koketa a není mi vůůůůbec podobná."

„Týýývole. Já na to kouk fakt jenom jednou, ale přijde mi dobrá. A prsa má malý, mám je rád akorát do ruky."

Načež se ten akorát do ruky zvednul a v jeho dlani vypadala bowlingová koule jako tenisák. Odhodil ho, zařval strike! A neuhnul od tématu.

„Hele a Farná přibrala co?"

„Bylo na čase. Aspoň už jí je za co chytit."

„Jo ale to už je moc tývole."

„A není viď. Akorát. Už to není malý pivo viď."

„Je to kobyla woe."

„Si debil?"

Jak si tak vědecky debatujeme, poměřujeme velikosti rukou a jiných částí těl, prochází okolo nás holčina, kvůli které náš stůl ohromeně utichne. Žádná modelína, aby bylo jasno. Úplně normální holka, která seděla celou dobu o pár stolů dál a házela na poslední dráze. Ani teď bychom si jí nevšimli, kdyby… Kdyby nám nevěnovala překrásný, veliký úsměv. A každý z nás byl podvědomě přesvědčen, že patří jemu. Patřičně jsme se začepýřili a ten úsměv vrátili.

V tichu jsme pohledem provázeli její kroky než si sedla. Ten z nás nejstarší prolomil ticho. „Měl jsem takovou." Čímž si získal naši pozornost a všechny hlavy se k němu natočily. Měl už svou sklenici piva na půl cesty k puse, a aniž by se napil, opět ji postavil před sebe na stůl. Přimhouřil oči a zasněně dodal. „Ta uměla vycucnout i hřebíky z prkna." No tak úplně přesně netuším, o čem mluvil.

Každopádně se koncil našeho stolu toho večera usnesl na jedné věci. A to, že ani tak nezáleží na tom, jestli jsou holky brunetky, zrzky, bloncky, úzký, tenký, oplácaný, boubelatý, prsatý… Každý z nás má o ženské kráse jinou představu, nevidíme dokonalost v číslech 90-60-90, a skutečně máme (nejen) ruce každý z nás jinak veliký. Ale všem, bez výjimky, se líbí ženský úsměv.

Vážně je jedno, jestli jste ukradla linku tramvaje číslo pět, jste drsná šéfová FBI, nebo holka z kantýny. Pojďte, holky, ohromte nás. Stačí se usmát a máte nás v pasti.

;)