tak na kolik vypadám?

Helejte se, já se tedy nepovažuju za metrosexuála, ale určitou fazónu bych jako občas chtěl mít. Že jsem měl ránu, většinou zjistím až zpětně z fotografií let dávno minulých. Třeba pohled na sebe, dejme tomu okolo maturity, tak to vám povim, neskutečně trpim. Kudrnáč ala afro, kruh v uchu, brýle větší než Urbánkovic Naďa, no kluk jak cumel. A především nedostatečná sebekritika v duchu Ivánka: když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit. Jo uznávám, špatný, špatný, špatný.

Ve čtrnácti mně byl typován věk kol pětadvaceti čehož jsem nezřídka využíval a lichotilo mi to. Snadný přístup k cigaretám, alkoholu, na zábavy, k ženám. Pořadí jsem trochu pozměnil, abyste to neměli tak jednoduchý. A pro změnu zase kol těch pětadvaceti, když mi téměř soukmenovci začali vykat, a v hromadné dopravě občas i těhotná holčina pustila sednout, tak to se mi v hlavě spustil alarm! Dlouháne, je zle!

Započal jsem samostudium nejnovějších módních trendů s pravidelnou obměnou šatníku. Galérka zaplněná tak, že ženy pukaly závistí a kamarádi si významně ťukali na čelo (tady malá vsuvka: jejich ženy si za nějakou chvíli začaly stěžovat, že jim mizí krémy :-D). Co jsem na sobě mohl ovlivnit sám, to jsem zkusil a pocit zadostiučení se dostavil. Samozřejmě jsem zvýšil pravidelnost holení a tři břity v koupelně taky zavdaly palbě otázek a úsměvných debat připomínající scénu z filmu Demolition man, k čemu že se používají tři mušličky. Posledně mě vyděšeně sledoval můj osmiletý syn, kde všude se holím. Pak vyděsil on mě, taky to chtěl zkusit. Což bych samozřejmě pochopil, ale že si na to vybere svoje obočí? „Si říkal, že správňáckej chlap se holí!“

Už dávno nemám dlouhý háro, ale kolenatej taky nejsem. Jenže ostříhat se sám neumím. Tortura na holičským křesle patří mezi nejneoblíbenější kratochvíle mého života a exekuci jako takovou přirovnávám k trhání nehtů za živa. Děs běs. K lazebníkovi chodím, když už po ránu vypadám jako Gagarinův bratr a nezbývá mi, než vlasy namočit, protože je jinak nespacifikuju. Padnout na fajn kadeřnici je kumšt snad větší, než trefit šťastných deset. Si sednu do křesla, dvakrát šmikne, pak nastartuje mašinu na stříhání ovcí a s ďábelským výrazem ve tváři položí řečnickou otázku. „Tak jak to chcete?“ Na sucho polknu a vydyndám ze sebe. „Bych chtěl vypadat mladší.“ Kontruje rychle. „Zázraky neumím!“

Někdy se zadaří. To bylo nějak těsně před pětatřicátinama. Sympatická holčina, komunikativní a šikovná. Na křesle jsem netrpěl a dokonce i výsledek vypadal dobře. Tak jsme si to pochválili vzájemně.

„Vypadáte mladší.“

„Fakt? A kolik jste mi ubrala?“

„Tak pět let.“

Zatetelil jsem se. Paráda. Konečně budu mít svou kadeřnici. Jenže mi to nestačilo, ješitná nenažranost se ozvala, a ze mě nezadržitelně vypadla věta směřující ke katastrofě. Věta, kterou jsem na další roky vyřadil z repertoáru a pověsil na index otázek přímo zakázaných.

„A na kolik vypadám?“

„Tak na čtyřicet.“

Řekla to tááááák bezelstně. Brada mi spadla proklatě nízko a dlouho mi trvalo než jsem si pusu aspoň přivřel. Shrňme si to. Za tři stovky bez tuzéru jsem si koupil informaci, že normálně patřím do úplně jinýho věkovýho pásma, ba že pětačtyřicítku mám vytetovánu na čele!

Flintu do žita jsem nehodil. Pořád se snažím tu mou vizáž obelstít. Jen už to tak nežeru. Připouštím, drogerie for man mi vydrží dvakrát tak dýl, některým věcem dokonce skončila expirace před využitím. A občas se nechám posadit v městský hromadný, je to docela fajn.

A lazebnice? Asi se na mně už nedá co zkazit. Chodím teď na učiliště k žákyňkám, je to za kilčo i se stoprocentním dyškem. A hlavně! Oni stejně nemají žádnou rozlišovací schopnost, pro ně každý bez rozdílu věku nad třicet let, to má totiž za pár…

No nedá mi to. Zeptám se. Tak na kolik vypadám?

(ale je to fakt jen řečnická otázka :-))