nejbohatším tátou

Do blíže neurčitého věku, jsme my rodičové, v očích našich potomků za bohy. Nejen velikostí, ale i svými návyky, pudy, rituály. Na rozdíl od ostatních savců, však v našich dětech navíc pěstujeme údiv, úžas, fantazii. A šíleně si přejeme, aby jim tohle období vydrželo co nejdéle. Možná, ani ne kvůli nim, ale kvůli nám, dospělákům. Chybějí nám sny, myslím. Proto se uchylujeme k malým lžím a polopravdám. Pro jejich úsměv, zasněnou tvář a rozjařené oči, děláme okolní svět, a dokonce sami sebe, lepšími než ve skutečnosti jsme...

Vyrazil jsem se synkem do kina. Sám jsem se těšil na Tintinovo dobrodružství na plátně a snad proto jsem koupil lístky na sobotní poledne už v pátek. Přišli jsme do multikina ve městě pod Ještědem s předstihem. Nikde ani noha. Byla tu jen mlaďounká dívčina, která prodávala lístky i obsluhovala u občerstvení. A pak pikolík co trhal lístky. Jinak nikdo. „Dáme si popkorn?“ „A kolůůů.“

Pohodlně jsme se usadili do dvousedačky jako pro milence. Běžely reklamy a upoutávky. A pořád nikdo další do sálu nepřicházel. A taky už nikdo nepřišel. Boty dolů, nohy na horu. Mohli jsme všechno, co je jinak v kině zapovězený. Hlasitý komentáře. Lezení přes sedačky. Běhání před plátnem. Dělání stínů. I ten popcorn lítal. Prostě jsme kravili při filmu a bylo nám prima.

Představení skončilo. Oblíkneme se a jdeme ven. Znuděný pikolík nás pouští přes zábranu a úslužně se s námi loučí neumě skrývaným zívnutím. Prcek si toho všiml první, ani teď nebyl v kině nikdo. Jaká je šance, že v multikině s devíti sály pro stotisícové město budu jen já se svým synem? „Jsem objednal jen pro nás.“ „Tý jo. Vždyť jsi říkal, že nemáš peníze.“ To taky ne, můj syn měl v tu chvíli v kasičce asi pětkrát víc než já. „Babí babí, bylo to super a táta koupil celý kino jen pro nás!“ Svítili mu oči nadšením a já se usmíval.

Aspoň pro tu chvíli jsem se stal nejbohatším tátou…