narval jsem do ní 940kcal a kvílet nepřestala

Místenka na poslední chvíli mi zaručila, že se do autobusu, pravidelná linka Praha – Liberec, dostanu. Ovšem s místem u okna už to bylo s rizikem ostrých loktů a stísněného dýchání v případě obšírnějšího spolucestujícího. Obava ukázala se býti lichá. Přisedla si ( vau!) krásná, plavovlasá, v punčoškách, dokonce vonící, okouzlující studentka a na sukni si položila takový menší cestovní vak. Vsázel jsem, že v tom rukávu bude kočka a cesta bude ubíhat příjemným tlacháním.

Navození kontaktu se podařilo hned na první našlápnutí. A já toho taky okamžitě zalitoval. Kdybych nepředjímal, mohl jsem se přítomností krásky opájet něco přes hodinu v nerušeném snění. Holka by ani netušila, kde jsme všude spolu byli. Bublina splaskla hned jak promluvila.

Teda promluvila. Něco mezi kvílením meluzíny a sirénou požárního poplachu, se dost dobře za artikulování pokládat nedá. Prostě žádná Simona Postlerová ani Terezka Voříšková nebo Jitka Ježková. Nechápu, jak něco tak hezkého, může ze sebe vyluzovat něco tak krajně odpudivého.  Že to nebylo příjemný jen mně, dokazovaly nevěřícné pohledy okolí. Hlasitost kvílení nebyla až tak veliká, jako spíš vysoká. Ještě kousek a mluvila by jen k netopýrům. Takhle ji, bohužel, slyší půlka autobusu. Tu druhou půlku pro změnu baví paní s telefonem na uchu, kterak se hádá se svým přítelem přes satelit. Těžko říct co bylo snesitelnější.

Snažil jsem se ji nepustit ke slovu, ale holčina mi toho potřebovala tolik říct. Kadence slov z ní prýštila. Takový Scatmann John by měl co dělat, aby ji stačil. I napadla mě spásná myšlenka kterak dívku umlčet a štrachal jsem se pro čokoládu, kterou vezu synovi. Klidně ji obětuju pro blaho mé i celé cestující společnosti.

Začal jsem čokoládu rozbalovat a těšil se, jak krásný to nastane ticho. Vak na klíně slečny, do té doby spící, začal vykazovat neklid až začal poskakovat. Přičítal jsem to několika dírám na dálnici, které autobus předrncal. Pohyb ve vaku se zrychlil a byl doplněn kvílecím efektem. Jaká majitelka, takový obsah. No klubko hadů to nebude, podle zvuku kočka taky ne.

„Co pak to tam máte?"

„Králíka."

Tabulku čokolády jsem nalámal na menší kostičky a samozřejmě nabídl.

„Klidně si berte."

„Jé to jste hodnej."

Vzala si první kostičku, ale k mému překvapení její ruka nesměřovala mezi její rty, ale do vaku za králíkem! Králík okamžitě přestal kvílet. Majitelka nikoliv. Konsternovaně jsem těkal očima mezi vakem a slečnou. Vůbec nevím, o čem mluvila. Za prvý se to nedalo dost dobře poslouchat a za druhý pro mě řečené informace neměli valnou hodnotu.  Do půl minuty králík kvílel zas. Ruka pro kostičku a znovu do vaku. Konečně si všimla mého zděšeného pohledu.

„Ona na čokoládě trochu ujíždí. Jmenuje se Marion."

Nemohl jsem protočit oči v sloup, zvládli to za mě lidi v sedačkách okolo. Každou půlminutu se Marion ozvala, a aby byl klid, už jsem ji šiškoval sám. Za čtvrt hodiny bylo po čokoládě. Marion už minutu nedostala svoji dávku a dožadovala se další. Volume do prava a ještě zbývá dvacet minut jízdy.

„Nemáte ještě? Ona teď bude nervózní."

Nervózní jsem začal být já. Polilo mě horko. Jediné pozitivum je, že ani ta paní s telefonem ještě pořád nepřestala štěkat. Ale stejně, viděl jsem ty nenávistné pohledy cestujících, cítil jsem je i na zátylku. Ty nás brzy vysadí někde u pole. Můj výraz mučedníka prosil o slitování.

Vždyť já to myslel dobře, za to přeci nemůžu! Umlčet ukecanou ženskou je vždycky problém. Né že bych o způsobech nevěděl, jenže v autobuse jsou možnosti omezené. Navíc. Viděl jsem psa žrát jablka. Kočku hroznový víno. Ale kdo mohl tušit, že králík Marion „trochu ujíždí„ na čokoládě?

Tímto se omlouvám cestujícím kvílícího autobusu. Dělal jsem co jsem mohl. Fakt. Narval jsem do ní 940kcal a kvílet nepřestala. Ani jedna…

 :)