kluci černí, já mám o vás strach

Můj devítiletý syn se na mě nevěřícně podíval, usmál se a pobaveně pravil. „Ty jsi rasista tati!" Právě jsem si totiž od plic postěžoval nad partou rómských dětí, kteří měly své podrážky opřené na sedačkách v tramvaji. Zajímavé. Kluk nezvládá velkou násobilku, nepamatuje si, co měl ve škole k obědu, pod pojmem čistých trenek vidí i ty tři dny nošený, ale pod pojem rasismu má asi relativně jasno. „Možná sem." Připustím.

„Tak si představ, že si tam pak sedneš a budeš mít špinavý kaťata. Vlastně tobě by to bylo jedno, ale mně by to vadilo. Nadávám ti stejně, když špiníš sedačku v autě."

Otázku rasové nesnášenlivosti jsme probírali nedávno, to když mi zcela šokován oznámil, že do jejich školy chodí cikán. Znělo to jako by viděl ufona. Nedokázal jsem z něho vypáčit jediný rozumný důvod, proč by ho to mělo šokovat, nebo mu to vadit. Jeho jediný argument byl, že je to prostě cikán. Tečka. Syn, pokud vím, nemá žádnou osobní negativní zkušenost s Romy. Myslím, že nemá vlastně žádnou zkušenost s Romy. Ale měl by mít. Vadí mi, že přebírá informace z druhé ruky a pokládá je za své. Vadí mi, že neměří všem stejně.

„Slyšíš tu paní s telefonem?"

„Jo, strašně řve."

„No vidíš, ta mi vadí úplně stejně jako ty cikáňata a to je paní bílá."

Můj úplně nejvíc největší kamarád ve školce byl David Gujda. Snědý kudrnatý klučina, s kterým byla sranda a pořád důvod něco dělat. Nikdo mi nezakazoval se s ním bavit. Pro mě to byl prostě parťák a víc jsem neřešil. Byl jiný než já. Ale to jsem si říkal, že on si to o mně musí myslet taky.

„A kvůli támhle tomu smraďochovi se tady nedá dejchat."

V práci máme mladého kluka, cikána. Příroda se na něm vyřádila. Šmidrá mu oko, že nevíte, jestli se dívá na vás nebo někam jinam. Pajdá na jednu nohu, která je prapodivně stočená do nepřirozeného úhlu. Vypadá děsně, to byste mu dali korunu. Respektive bych se nedivil, že by si šel pro invalidní, nemusel by makat. On ale chodí do práce a dře. Hnusnou špinavou práci, nad kterou se ksichtí většina, udělá a necekne. A když se s ním člověk baví, pozná, že to není žádný hlupák.

„Hele a teď koukni na toho pána, co blokuje dveře jo. Prostě neuhne. A to jsou věci, který mě štvou, víš. Když se musíš omezovat kvůli jedincům, který se neuměj chovat."

Mám kamarády mezi Romy. Bláznivý Fanda, který šéfuje kuchyni v jedné luxusnější restauraci. Ohnivý Ondra, s ženou jako lusk a krásnými dětmi. Paličatý Martin, co procestoval svět. Neznám je do hloubky, ale oni jsou tím článkem, který je schopen ty dvě kultury spojit. Za předpokladu, že budeme chtít. Že si budeme naslouchat. Že menšina se podřídí většině. Že si dokážeme přiznat, že svině se schovávají za každou barvou kůže.

„A ještě ta paní s taškou na sedačce. Klidně by sis mohl sednout. Nebo ten kluk s baťohem na zádech, hele taky exot."

Syn dlouho v té tramvaji mlčky stál, pokyvoval hlavou a já mu vyprávěl všechny zážitky s Romy, i ty negativní. V duchu jsem si říkal, že ta moje přednáška má určitě smysl. Že mu to třeba dojde, že začne měřit všem stejně, že ho prostě ovlivním v úsudku. Visel jsem mu na puse, zvědav co mi na to řekne.

„Tati, ale já je tady prostě nechci, i v televizi říkali, ať maj vlastní stát."

Kluci černí, já mám o vás strach…