jsme poslední generace postelových romantiků

Na protějším ostrůvku tramvajové zastávky se objímá pár středního věku. Užívám si ten pohled jak se k sobě ti dva náramně mají. Zachumleni jeden v druhého, v polibkách a šepotu. Zapadající slunce dodává scenerii tu kouzelnou romantickou atmosféru.  „Ty vole, ještěže po mě tohle nechceš." Škubnu sebou a rozjímání je pryč. Jen kousek ode mě stojí asi dvacetileté děvče se svým přítelem a v puse má zřejmě citron, jinak nevím proč by tu svou pusu tak příšerně křivila. „Si blbá? Co pak jsem malej?" Oba kroutí hlavou a dívají se směrem k těm dvěma objímajícím. Nechce se mi věřit, že rozbuškou toho hovoru je veřejně přiznaný cit.

Od té příhody uběhlo několik měsíců, ale často se k ní v myšlenkách vracím. A především se dívám kolem sebe. Nějak se vytrácí volně dostupná něha. Potkat na ulici za ruce držící pár je celkem unikum, tedy starších párů, řekněme čtyřicátníků, na ty ještě narazíte, ale vyloženě mladých lidí abyste pohledali. Jako by to bylo zapovězené, nepřístojné a ponižující. Tedy alespoň tak jsem si vyložil konsternovaný postoj těch mladých ze zastávky. Možná jim křivdím, třeba si v teple domova užívají něhy v nezměrných dávkách. Ale podle toho jak se vzájemně titulovali, bych tomu nevěřil.

Nedávno jsem byl na návštěvě u kamarádky, která má sedmnáctiletého syna. Zabrousil jsem na téma jejího syna přítelkyň a se zlou jsem se popásal. Nemohl jsem uvěřit, že v jeho věku holku nejenže nemá, ale ani nikdy neměl. Pravda, někde jsem četl, že dnešní mladí odkládají pohlavní aktivitu průměrně o tři roky déle než bylo průměrem na konci osmdesátých let. „Sim tě, se ti tak bude svěřovat." Ne, prostě ne. Jinak je prý v naprostém pořádku. Nadprůměrná spotřeba kapesníků, nadměrná návštěvnost inernetových stránek pro dospělé. Všechno ví, všechno zná a prý ví wo co go. Kam by prý pospíchal. Což o to. Ono skutečně asi není kam pospíchat, ale... Přepnul jsem televizi zrovna v okamžiku, kdy se schylovalo v jedné scéně k milostným hrátkám zúčastněných doufaje, že uchráním svého devítiletého syna před rozpaky a sebe před případným dotazováním. „Já vím, co šli dělat." „A co?" Vytřeštil na mě oči, jak to že to nevím. „Přece sexovat." Tak fajn. Můj syn ví wo co go, stejně jako sedmnáctiletý syn kamarádky. A tady, si myslím, je právě ten problém. Do všeho by člověk měl dospět, nepřeskakovat jednotlivé etapy.

Abyste tomu rozuměli, můj táta viděl prvně nahou ženu v patnácti letech, mně se to poštěstilo ve dvanácti a můj syn tak v šesti a možná i dřív. Nahota a sex je všude. Nejsem puritán. To vůbec. Jen se zamýšlím nad tím, že v dětství mého otce kolovalo mezi lidmi maximálně pár černobílých fotografií spoře oděných nahotinek. V mém dětství už to byly fotografie barevné a několik málo šťastlivců dokonce našlo ve videotéce rodičů i nějaký ten film, který by ani s několika výstražnými hvězdičkami v televizi nedávali. No a éra mého syna je už nahotou vlastně prostoupená. I takový časopis o rybářství vyhlašuje soutěž o nejkrásnější porybnou a podle všeho se nejlíp chytá candát pouze v holínkách. Televize už dávno na hvězdičky nehraje a není problém zhlédnout několikaminutový milostný akt v dopoledních hodinách. A samozřejmě internet, ta nekonečná nádoba volně dostupného materiálu všeho druhu.

Jenže sex by měl být výhradně věcí dospěláků. Ta dostupnost je ničivá. Připomíná mi to prohibici. Zakažte alkohol a bude se pít víc než teď. Sex je stejně dostupný jako housky na krámě a podle toho se k tomu dnešní generace stavějí. Oni teorii ovládají jako my nikdy asi nebudeme. Oni neobjevují. Nemusí. Všechno bylo objeveno. Takže po ničem nepátrají, nic nepřepínají, ale finále jsou rádi že jsou, protože když dojde na lámání chleba, jsou zklamaní a rozčarovaní. Možná oprávněně. Kdyby mě před lety někdo neustále masíroval tím, jak je sex jednoduchý, multiorgastický, prostocvikový a vůbec prostě bžunda, asi bych to taky zabalil při první příležitosti. Mám kamaráda, kterému táhne na třicet a nedávno oslavil svou první pětiletku v celibátu. Divíte se? To já taky. Ale jemu to tak vyhovuje, prý ho ženský zklamaly a vystačí si sám. Další kamarád ho zřejmě bude brzy následovat, sice se o nějaký ten vztah pokouší, ale vždy to shoří v intimní oblasti. Pro zajímavost, začal v šestadvaceti. Kamarádka by nešla nikdy s přítelem do kina, protože by ji tam prý otlapkával. Ještě do nedávna by mě kvůli něčemu jinému do kina jít ani nenapadlo. Znám dvě holky, který se veřejně přiznávají postojem z Pelíšků, hlavně potichu a rychle. A když jdete do hloubky, zjistíte, že ti všichni se prostě nelíbají, nedrží za ruce, nehladí, nemazlí. Nemají ponětí, jak může být opojné líbání v každý nestřežený okamžik života. Netuší, že poloha lžiček, nebo chcete-li prdelka v klíně, může být nejintimnějším okamžikem prožitého dne.

Jsem šťastný, že jsem neměl sex nikdy zkreslený a nikdo mi ho necpal ve své dokonalosti. Naštěstí jsem si prošel dětskými hrami na doktory, prvními polibky, nedokonalým mazlením, všemi možnými trapasy, hledáním, tápáním. Pěkně krůček po krůčku jsem objevoval co je příjemné mně a co jí. A o tohle všechno se dnešní generace okrádá. Nebo je o to možná okrádáme my. Protože my je necháváme dřepět doma u počítačů a naše pseudovyspělá společnost jim bere dětskou iluzi tím, že jim servírujeme dospělácký svět jen co se naučí napočítat do sta.

Netuším jak z toho ven. Až přijde čas, budu první kdo vyžene svého syna do ulic a budu doufat, že při návratu bude držet svou holku za ruku. Slibuji, že dál mu půjdu příkladem a třeba pak nebude pravda, že jsme poslední generace postelových romantiků...

Přeji všem spousty splněných snů, ať máte koho držet v dlani, a ať je ten nový rok (Danajka promine ten výraz) obvzláště vymazlený :)