jen devět hodin cesty

Ráno kafe a cigárko. Pavlač hlásila, že léto skončilo a pohled do zrcadla, že jsem toho moc nenaspal. Rychlá sprcha. Oholit. Oblíknout. Kam pospíchám, vždyť už možná není kam. A nebo právě proto. Pochybnost není zrovna příjemný stav, ale jistota je směšná. Po dnešku možná přestanu tohle moudro používat.

Tak jo, jsem tady. Jsem objednán, ale počet lidí přede mnou dává tušit, že tu budu čekat dlouho, i když pořadí pacientů určuje lékař. „Kdo přišel poslední?" Ozvalo se nesměle: „My." Aha, tak vida. Pořádně se rozhlídnu a zjišťuju, že jde mnohdy spíš o skupinky. Třeba tu nebudu věčnost. Sedám si.

Bloumám očima. Nástěnky s určitě nejlepšími preparáty na světě. Asi umělá kytka. Informační tabule. Letáky na helplinky. A lidi. Smutný lidi. Šedivý. Bledý. Tichý. Pohledy do nikam a občas zaslechnu šepot.

Z ordinace vyjde chlap jako hora, a ta paní, co seděla naproti mně, povstala. Došel k ní mlčky. Pak se mu jakoby podlomila kolena a on žuchnul na zadek. Koulely se mu slzy po tváři. „Další!" Viděl jsem poskakující ramena obou. Beze slova dlouze seděli a objímali se.

 Najednou mi došlo, že jsem tam sám. Že jsem sám. Co když… Ne, pitomče, máš tolik plánů. Tolik touhy. A dluhů. Ne, to prostě nejde. Ale co když… Klid byl pryč, jak tohle léto. Panika. Celou dobu jsem byl v klidu. Nic neřekl rodině. Ani kamarádům, ani v práci. Ani přítelkyni. Jasně, vole, hlavně nikoho neobtěžuj. Každý má svých problémů dost a ty jsi přece chlapák ne? Se s tím popereš levou zadní. Jsem paralyzován strachem. Ano já! A cítím srdce před explozí.

Začal jsem mělce dýchat. Takový to zakrytí rozčilení, který stejně nejde vydržet a musím se z hluboka nadechnout. Jako na povel jsem vyndal telefon a napsal zprávu. Krátkou. Jedinou. Tomu nejbližšímu. Tak strašně jsem si přál, aby mě teď držela za ruku. Nic víc. Jen držet za ruku. Tak snad mi držela aspoň pěsti.

Ve dveřích se objevila sestřička. Našla si mě pohledem, usmála se. Je to tady, jsem na řadě. Nohy jsou těžký, strašně těžký. To dáš, frajere, za pár chvil se dozvíš pravdu.

„Dobrý den." Až jsem překvapen, jak jistě zněl můj hlas. Že by mobilizace? Tepna na krku si myslí svoje, stejně jako pojistka v hlavě od odjištěnýho granátu.

„Posaďte se." Doktor ani nezvedl hlavu od lejster s mým jménem. Alespoň, že nejsem číslo. Odložil brýle a promnul oči. Nevím kdo z nás dvou je víc unavenej. Tikot pověšených hodin z bakelitu na stěně zněl jako údery zvonu před půlnocí. Jo frajere, dobře poslouchej. Čas je to oč tu běží. Bolest hlavy je k nesnesení.

„Tak mám před sebou vaše výsledky."

…

Já vám nevím. Možná můžete mít sebedrsnější pohled, být  ještěr dva na dva, ale jsou chvíle, kdy i ten sebevětší chlapák by neměl být sám. Kdy se i ta ruka jako lopata rozechvěje potřebou někoho se držet. Někdy prostě nemáme být sami. Jen jednou, na tý cestě tolikrát prošlapaný, kterou musí zvládnout každý sám. A třeba to není až tak strašný. Slyšel jsem, že je to prý jen devět hodin cesty.