jemná chybička lahodí oku dokonalé kráse navzdory

„Šiš, koukni na ten luk!“ Skřehotání třech mladých děvčat se neslo nad ránem poslední noční tramvají. Rozhlížel jsem se kolem a hledal Robina Hooda s toulcem a šípy. Až upřeně vražedný zrak těch náctiletých na paní s pěti křížky na krku, mi poodhalil krutou pravdu o tom, že děvčata nezaujal nějaký luk, ale look. Šarmantní dáma v letech měla možná pár vrásek a trochu extravagantní účes, oblečena však byla vkusně k svému věku a vypadala šik. Vzhledem k brzké ranní hodině bych řekl, že si vedla obstojně. Podle výrazu totiž vypadala ta tři děvčata stejně. Jediný rozdíl byl v tom, že dáma právě vstala do práce a holky jely z flámu.

V týdnu jsem měl zajímavý rozhovor. Tedy rozhovor. Monolog to byl. „Honzí, já už jsem stará.“ A následoval podrobný výčet tělesných nedostatků, o kterých jsem neměl ani ponětí, že by to někdo mohl považovat za svůj nedostatek. Ženy ano. Namátkou vyberu: vráska, špíček, šedina. Určitě bych na to byl zapomněl, kdybych ovšem tuto stejnou větu oznamovací, i s následným monologem, nevyslechl třikrát, od třech na sobě nezávislých kamarádek. Od třicátnice, čtyřicátnice a pádesátnice. Zajímavá nebyla jen shoda jejich neduhů, ale i jejich následná reakce na mou téměř nevinně vyhlížející poznámku. „Ukaž.“

Ale nejdříve zpátky do tramvaje. Dlouze jsem si prohlížel onu dámu, která tak fascinovala ty skřehotavky. Při sebelepší vůli, jsem na ni neobjevil žádný viditelný defekt. Dlouhé nohy. Vysoké boty. Vypasovaný kabátek. Začala se mi líbit. Ani té dámě neunikly průpovídky mladých holek. Postavila se čelem k nim. Důsledně si je prohlédla od hlavy až k patě, pokývala hlavou a s noblesou pronesla. „Tak možná nejsem dokonalá, ale jsem, na rozdíl od vás, jedinečná a o-prav-do-vá.“ Načež se usmála a ladným krokem vystupujíc z tramvaje neopomenouc do mě investovat jeden vylepšený všeříkající úsměv. Zatím co mně spadla čelist proklatě nízko, holkám naopak sklaplo.

Až teď jsem si ty holky prohlídl víc. Dáma měla pravdu. Ty tři mláďata vypadala naprosto totožně. Stejně oblečené, stejně namalované, stejně vyhlížející, v unifikované plastické dokonalosti a toho času nabubřele nafouknuté líce kvůli výpadu o tři desítky let starší dámy. Bylo by to k popukání, kdyby mi jich nebylo vlastně líto.

Asi je to trend. Mám mladšího kamaráda, který, ve snaze nalézt svou paní budoucí, teď neustále točí portfolio děvčat kolem sebe. „Tak co myslíš? Petra, Jana, nebo teď ta Radka?“ Ajaj. Dvakrát jsem si nevšiml, že přivedl do společnosti jiné děvče než posledně. Tím se mi vysvětlilo podivné chování té poslední, když jsem jí oslovoval Petro. Kamarád se na mě díval jako na blázna, ale mně fakt přišly ty holky naprosto identické.

Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mám za to, že za dokonalou krásou se skrývá přeumělkované cosi a v důsledku ošklivost. Že se ženský honí za dokonalostí chápu, jen se to nesmí přehánět. Určitě je fajn, když žena o sebe pečuje, to jo. Jen by to pořád měla být ona. Dámy. Vráska, špíček, šedina. Pořád jste to jen vy. Ta jediná. Miloval jsem Glynis Barber. Šmidralo jí oko. Vzpomínáte? Dempsey a Makepeaceová. Už nemiluju, u mě skončila. Ale její vadou na kráse nebylo to malinkato ujíždějící oko, ale že si vzala Dempsyho. Čůza.

A jak ty moje kamarádky? No neukázaly, samozřejmě. Za to hbitě reagovaly už povzneseně, že berou život tak jak přijde. A o tom to je. Ono totiž největším vítěztvím pro ženu je, pokud v nich tu Ženu, dámu, bohyni, vídí ten jejich chlap. Věřte, že malinká chyba na kráse lahodí oku víc, než umělá dokonalost.

Mějte krásný sváteční večer, vždyť noc je ještě mladá ;)