jako když tě kopne kůň

S bojovným výrazem v pomalované tváři, chystá se William Wallace, s rozmáchlým mečem nad hlavou, proklát tělo nepřítele, kterého přemohl a jemuž předurčil neodvratitelný konec. V tomtéž okamžiku soku spadne přilbice z hlavy a on se dívá do tváře.. svému příteli. Meč mu padá z rukou.. zuřivost se vytrácí.. tvář se zkřiví bolestí.. oči zalejí slzami.. podlomí kolena.. padne k zemi neschopen boje.. neschopen čehokoliv…       Bože, jak tuhle scénu ze Statečného srdce miluji.

Přítel. Přesně ví, kde je schovaný klíč od mých třináctých komnat. Sám jsem mu to místo ukázal a napoprvé odemkl. Člověk, kterému o půlnoci zavolám, že jsem někoho zabil a on se neptá proč. Jen chce informaci kde jsem a přijde mi pomoct mrtvolu zahrabat. Otázkou zůstává, kdo to pro mě udělá a pro koho jsem schopen to samé udělat já. Není to dokonalá definice slova přítel, vím. Taky jsem kvůli tomu nemusel nutně někoho zabít (tedy zatím), a budu doufat, že ani nikdo z mých blízkých nikoho nesejme.

Bojuju a rvu se. Musím, protože chci. A občas někomu spadne přilbice a já se cítím jako William Wallace. Jsem přesvědčen, že mě to nezlomí. Zabalit jsem to mohl dávno a teď to nevzdám.

Jen jediného se děsím, až spadne poslední přilbice, budu se dívat sám na sebe…