Uctíváme kult krásy, kult peněz a kult inteligence. Přeceňujeme všechny tři. Ani z jednoho nepoznáme kvalitu a povahový rys člověka. První dva, kult krásy a peněz, vnímáme každý z nás subjektivně a rozhodně relativně. Peníze jsou jasný, každý máme jinou potřebu, spotřebu a způsob jejich získávání. Budiž. Krásu máme spjatou především s estetičnem. Sami chceme vypadat co nejlépe a přitažlivě, a po boku bychom rádi jen to, co lahodí našemu oku. Taky v pořádku. Zatím co krásu a peníze můžeme celkem jednoduše identifikovat podle toho, co vidíme, s inteligencí je to jinak. Tak nějak nám nedochází, že sebevětší inteligenční kvocient (IQ) ještě nezaručí, že před Vámi stojí člověk, s kterým chcete mít cokoliv společného.
Pod IQ si zkuste jednoduše představit schopnost řešit nastalé situace, logiku, kalkul. Pomineme-li skutečnost, že velikost IQ, můžeme dost dobře změřit testy, častěji výši IQ odhadujeme zejména ve spojení s tituly před, a pokud možno i za jménem. Ženám údajně jakýkoliv titul přijde přitažlivý a sexy. No, mnohdy i mužům. Podvědomě se skláníme před každým titulem, který v životě potkáme. Judr. Mudr. Mba. Setkáme se s nimi v nemocnicích, institucích, kancelářích, ve vládě, a taky jako své nadřízené i podřízené. Fajn. A co to o nich vypovídá? Pokud si ho nekoupili, jsou chytří, a předpokládáme, že svému oboru rozumí. To ale neznamená, že rozumíte Vy jim a především, to vůbec neznamená, že oni budou rozumět Vám. To si asi každý všiml.
IQ je dědičná záležitost. Důležitá informace: genetický kód pochází od žen. IQ se nám v životě příliš nemění. Ale jsou zaznamenány případy, kdy se z génia po několika letech partnerského soužití stává imbecil.
A jsme u toho. To co člověka dělá člověkem, není krása ani peníze ani IQ. Je to EQ, neboli emoční inteligence. Schopnost poznávat city, emoce, pracovat s nimi, rozvíjet je, naplňovat. Je to umění komunikace, vnímání, empatie. Vcítění se do druhého… Tyto schopnosti nejsou vrozené, učíme se je celý život. Utváří ho dětství, rodiče, rodina, škola, kamarádi, zkušenosti… EQ je proměnné.
Naše společnost jaksi vyšší EQ automaticky očekává u žen. Je to dáno prožitým dětstvím. Kdo jiný nám tak přesně viděl do hlavy, věděl jak nás potěšit, pohladit, udělat nás šťastným, naplácat nám na holou, než naše matka? A to muži v dospělosti hledají znovu. Tedy EQ a ještě něco, ale to Vy víte.
EQ není v souladu s IQ. Jaká škoda. Kdo zažil necitlivý přístup studovaných doktorů mi dá za pravdu. Vůbec bych očekával větší EQ od lidí, co dělají mezi lidmi a pro lidi. Ostatně nejčastějším důvodem dobrovolného odchodu ze zaměstnání je nespokojenost se způsobem jednání nadřízeného. A už vůbec nefunguje znaménko rovná se mezi EQ a IQ v partnerských vztazích. Nesourodých dvojic je spousty a vzbuzují obrovský zájem. Díváme se na ně podivně, je pro nás prostě těžké si představit, že si prostě rozumějí.
Bohužel, doposud vědecká obec neurčila takové testy, jenž by měly výpovědní hodnotu jako testy IQ. Ale až to udělají, budeme se hodně divit. Kdo nám to vyučuje naše děti, kdo nám to šéfuje, s kým to vlastně žijeme.
Ještě jedna věc k zamyšlení. Jasnou jedničkou v odpovědích žen na dotaz koho by chtěli za partnera, je vysokoškolák. O empatii jako takové se většinou zmiňují až po následném výčtu proporcí a zájmových činností. Takže ženy buď o empatii nestojí, čemuž se mi nechce věřit, nebo empatii od nás mužů, už ani neočekávají…
Houstone, asi máme problém.
