atak po(s)tupné demence
bojujíc s myšlenkou dosud neobjevené lehké formy demence synka, kterou okamžitě zavrhuju. Po kom by ji asi tak měl? „Tak znova,“ houknu na něj, „a pořádně.“ Po pěti minutách mého přecházení po pokoji výsledek nikde. „Tak co je?,“ netrpělivostí mi už i přeskakuje hlas. „Tatí, co je to ta fronemofobie?“
„To je chorobný strach z používání mozku, z logiky, že se ti jako nechce vůbec myslet.“ To syna zaujalo, dokonce to vypadalo, že začal o tématu přemýšlet a tudíž tahle diagnóza na něj zjevně nesedí. Ne, nechci synovi křivdit. U svých dětí genialitu nejenže hledáme, ale i očekáváme. Proto i já u svého syna jisté prvky geniality spatřuji. Zvláště v jeho oblíbené hře: Vytoč otce svého, tu právě piluje k dokonalosti.
„Ti říkám furt, uč se.“ Co že? On se ušklíbnul? No jo, dělám, že to nevidím. „To já měl na konci čtvrtý třídy samý jedničky, abys věděl.“ Jak pak by to nevěděl, když mu to připomínám každých čtrnáct dní. Co ale neví, že je to taky poslední vysvědčení s kterým se můžu chlubit. Říkat mu to nebudu. A samozřejmě mu neřeknu ani to, že jsem si včera v noci když spal, vytáhl z aktovky sešity a nabifloval si všechno z čeho ho teď zkouším. Polévá mě horko při představě co se budu muset učit znovu za pár let.
„Řepka olejka, co se z ní vyrábí?“
„Řepka?“
„Dyť to máš v názvu, Jantare!“
Jde do tuhého. Víme to oba. Mně nabíhají žíly na čele, synovi se podezřele lesknou oči.
„Takže luštěniny. Povídej.“
( hrobové ticho )
„No, počem prdíš?,“ snažím se mu pomoct logickou nápovědou, po vzoru pana Fulguma, že všechno co potřebuje v životě znát, naučili jsme se už ve školce. A on se snažil, fakt se snažil, od hlavy se mu div né kouřilo. Úplně jsem viděl tu žíznivou dráhu všech světélkujících neuronů v jeho přední části mozkové kůry. Nadechnul se, jeho tvář se změnila v široký úsměv, a hned na to i ta má. Já věděl, že na to přijde.
„Když mě zataháš za prst!“
Tadadadam. Tak to je moc, chechtám se. A mám to. Naučil jsem ho to ve školce, to je pravda. Taky je pravda, že souvislost s luštěninami to nemá pražádnou, ale logiku věci to má. To zase jako jó. A smát se se synem? To je kolikrát to nejlogičtější počínání na celém tom dýchání na světě.
A taky holt nemůžu chtít zázraky. Tak alespoň, že synátor ví, že Zlatá bula sicilská nemá s italským hokejem nic společného, že lichokopytník se sudokopytníkem se neliší počtem nohou, že když se řekne když, tak většinou následuje tak. A víte co? Hlavně, že si uvědomuje, jak říkal pan Werich, že strom roste o sto let déle, než trvá jeho kácení. A to mi, u toho mého Jantárka, (zatím) bohatě stačí. Je tu totiž jakás takás naděje, že mě za pár let nebude podezírat z fronemofobie, nebo, nedej bože, z demence, pro změnu on.
A nemusí to trvat pár let. Už ani dnes si jistý za sebe toliko nejsem. Možná se jedná o postupný atak demence, nevím. Nedávno jsem se totiž v městském bazénu na sebe díval do zrcadla a bratru dobrých dvacet vteřin mi trvalo, než mi došlo, že to, do čeho právě čůrám, mušle rozhodně není…
;)
Jan Dlouhý
naučte se utíkat
Metro bylo poloprázdný a naproti seděl hodně divný chlap. Kymácel se a něco si mrmlal pro sebe. „Není to náhodou takovej ten pošuk?“ zeptal se mě syn. „Není,“ uklidňuju jeho i sebe, ale nepříjemný pocit se rozlézal po celém těle.
Jan Dlouhý
jako magor aneb to já v tvým věku
„Čemu se tlemíš!?“ konsternovaně pozoruju svého dvanáctiletého syna. Celý se zalyká, koulej se mu slzy po tváři a sotva popadá dech. Koukne na mě a začne se smát ještě víc. Jako magor. „Vraťte mi syna,“ protáčím panenky k nebi.
Jan Dlouhý
dejme jim to najevo
„Splnila jsem mu všechno. Všechno! A von? Ani neřek, že mě má rád, že prej to je přece jasňačka. Ani kytku mi nekoupil, neobjal mě, nepřekvapil. Dyť von mi ani k vánocům nedal dárek. Jen peníze do obálky ať si koupím něco sama!“
Jan Dlouhý
udělat si radost dámou nebo udělat radost dámě?
Seděla o stoleček dál. Před sebou právě zalitou kávu, nohu přes nohu, a v ruce cigaretu na špičce, se kterou si dlouze hrála než si ji zapálila. Všimla si, že ji delší dobu pozorujuju. Pokývla hlavou na pozdrav a usmála se na mě.
Jan Dlouhý
radši vztyčený prostředníček než němá ignorace pozdravu
„Jak že? Ani slušné pozdravení, jak stav můj, i jméno mé si vyžadují, nedovedeš dát? Ty věru nevíš čeho slušný mrav si žádá? Tedy ztrestám tě!“ Tak tahle replika z Hurvínka mi naskakuje vždy, pokud mi kdokoli neodpoví na pozdrav.
Další články autora |
Brutální útok nožem v Mannheimu, policista po něm bojuje o život
Šest lidí v pátek utrpělo zranění při útoku nožem na náměstí v centru německého Mannheimu, uvedla...
Policie zabavila 300 milionů na nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu
Premium Česká policie v tichosti řeší třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní obchody...
Povodně zpustošily západní Čechy. Zasahovaly vrtulníky, sesuv zastavil trať
Části Česka o víkendu zasáhly bouřky provázené místy silným deštěm. Zejména na jihozápadě Čech...
Turek pod tlakem. Promazal sítě, ruší debaty. Zdviženou pravici řeší policie
Lídr kandidátky Přísahy a Motoristů sobě Filip Turek se nezúčastní posledních debat před...
Zelenskému se hroutí mírový summit. Spojenectví s USA dostává trhliny
Nedorazí ani Číňané, ani Saúdové. Z očekávaného mírového summitu ve Švýcarsku se omluvilo několik...
Dánskou premiérku v Kodani napadl útočník. Je v šoku, ale bez zranění
Dánskou premiérku Mette Frederiksenovou večer v centru Kodaně napadl a udeřil muž, kterého následně...
Zmizel Zelenka, šéf kampeličky z kauzy Fialova milionu. Hledá ho policie
Pražská policie pátrá po zmizelém devětačtyřicetiletém muži Robertu Zelenkovi. Jde o předsedu...
Skončil první den voleb. Lídři odevzdali hlasy, přejí si vysokou účast
Češi si v pátek vybírali nové europoslance. Volební místnosti se uzavřely ve 22 hodin, lidé budou...
Vyšší volební účast? Možná, ale podle předběžných výsledků ne o moc
Naděje na dramaticky vyšší účast v eurovolbách se zatím neprojevují. Dvě hodiny po otevření...
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3177x
dlouhy.jan@email.cz