Výrok soudu termodynamiky: Kysličník uhličitý je zproštěn viny ve všech bodech obžaloby

Kysličník uhličitý dnes bývá vykazován mezi nejhorší nepřátele lidstva, a tak zvaná „uhlíková stopa“ je fetišizací současné klimatologie. Přitom je nezbytnou součástí našeho světa a bez něj by například neprobíhala fotosyntéza.

V současném světě existuje spousta vážných rizik pro lidskou civilizaci. Jako poslední výkřik je zmiňována umělá inteligence, která civilizaci zničí do několika desetiletí. Nicméně, jako trvalá hrozba je veřejnosti neustále podsouvána teorie o škodlivém vlivu kysličníku uhličitého na klima Země a současné oteplování (růst průměrné teploty) Země je podle všech západních politiků na čele s generálním tajemníkem OSN způsobeno právě kysličníkem uhličitým.

Na konkrétních příkladech zákonů termodynamiky, které byly objeveny již v 19. století, a jejichž platnost nebyla nikdy zpochybněna, se ukáže naprostá vědecká nepodloženost klimatického alarmismu spojeného s produkcí kysličníku uhličitého spalováním fosilních paliv.

První zákon termodynamiky

Jestliže by měl být kysličník uhličitý jediným viníkem oteplování na Zemi, znamenalo by to, že by veškerá energie na oteplování planety byla přenášena právě kysličníkem uhličitým. Obsah kysličníku uhličitého v atmosféře, který je dnes řádově na hodnotě 420 ppm , by tak měl způsobit vzestup teploty na Zemi asi o 1,5 stupně Celsia.  Podle propagátorů globálního oteplování dle wikipedie platí: Změnu klimatu lze zmírnit snížením emisí skleníkových plynů a posílením propadů, které pohlcují skleníkové plyny z atmosféry. Aby bylo možné s vysokou pravděpodobností omezit globální oteplování na méně než 1,5 °C, musí být do roku 2050 čisté emise skleníkových plynů nulové, pokud chceme dosáhnout oteplení do 2 °C, musíme dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2070. To bude vyžadovat dalekosáhlé systémové změny v bezprecedentním měřítku v energetice, při obhospodařování půdy, ve městech, v dopravě, ve využívání budov a v průmyslu.

Co na to říká termodynamika? Pokud by růst teploty způsoboval kysličník uhličitý, bylo by nutné převést teplo ze Slunce do atmosféry pouze prostřednictvím kysličníku uhličitého. Podle rovnice o množství přeneseného tepla a teplotní změnou media platí

                                                           Q = m c ?T,

kde Q je symbolem pro množství tepla, m je hmotnost média, c označuje specifické teplo média a ?T změnu teploty média způsobenou převedeným teplem do média. Tepelná kapacita vzduchu je za normálních podmínek 1 kJ/kg/K, tepelná kapacita kysličníku uhličitého 0,84 kJ/kg/K. Pomocí vztahu o množství převedeného tepla a změnou teploty média lze vypočítat na jakou teplotu bychom museli ohřát kysličník uhličitý ve vzduchu, aby ohřál vzduch o libovolný rozdíl teplot ?T. Například abychom ohřáli 1 kg vzduchu o 1 Kelvin pouze vlivem kysličníku uhličitého (jeho množství v 1 kg vzduchu činí řádově 0,00059 kg), museli bychom ho ohřát o téměř 1700 K !

Z hlediska kinetické energie molekul ve vzduchu je princip navrhovaný klimatology jako jedině správný, tj. absolutní vliv kysličníku uhličitého, rovněž mimo termodynamickou realitu.  Zatímco průměrná rychlost molekul vzduchu je podle tohoto odkazu asi 485 m/s při teplotě 273 K, rychlost při teplotě řádově 1700 K by byla bezmála osminásobná (asi 3,5 km/s). To lze jednoznačně vyloučit, protože průměrná teplota kysličníku uhličitého ve vzduchu je rovna teplotě vzduchu což odpovídá právě přibližně rychlosti molekul kysličníku uhličitého kolem 450 m/s.

Je třeba si uvědomit i další fakt, a to rovnováhu mezi teplem, které Země od Slunce přijímá a které vysílá do prostoru. Je zcela nevědecké, vlastně zcela nesmyslné, tvrzení klimatologů o tom, že kysličník uhličitý zadržuje teplo při „konstantním slunečním záření“ a proto se na Zemi zvyšuje teplota.

Hlavní vědci v oblasti klimatu souhlasí s tím, že ke změně klimatu dochází, když kysličník uhličitý zachycuje teplo ze slunce v atmosféře, téměř stejným způsobem, jakým čelní sklo zachycuje sluneční světlo v autě za slunečného odpoledne. Jak se planeta zahřívá, vedlejším účinkem je více vodní páry v atmosféře. Tato vodní pára, známá pro většinu z nás jako mraky, zachycuje více tepla a vytváří začarovanou smyčku. 

Toto vysvětlení klimatologů lze jednoznačně vyvrátit tím, že každé těleso ve vesmíru vyzařuje energii v závislosti na své teplotě. Toto bylo objeveno opět již v 19. století a velikost záření z tělesa je dána Stefan-Boltzmannovým zákonem.

                                     I  =    ? . T (exp  4)                                           

kde I je intenzita záření tělesa ve W·m-2, ? je Stefan-Boltzmannova konstanta a T je termodynamická teplota v Kelvinech. Pokud se zvýší teplota na Zemi o 1 K (Průměrná teplota Země je kolem 290 K, tedy asi 17 °C), zvýší se záření povrchu Země ze 401 na 406 W/m2. V žádném případě tak nelze tvrdit, že pří konstantním množství sluneční energie se může zemský povrch zahřívat „skleníkovým efektem“ kysličníku uhličitého. To lze zajistit jedině tím způsobem, že Země absorbuje více sluneční energie.

Mimochodem, i termín „skleníkový efekt“ nemá s fyzikální realitou ohřevu zemské atmosféry nic co do činění. Skleník je založen na zcela jiném principu – je to uzavřený systém, který nevyměňuje s okolním prostředím hmotu, pouze tepelnou energii. Skla skleníku propustí sluneční záření (fotony), ty se transformují na teplo, ale sklo má pro vedení nízkoenergetického tepla ze skleníku mnohem menší kapacitu (větší odpor), a proto se vzduch ve skleníku prudce ohřeje. Země a její atmosféra je naproti tomu otevřený systém, který vyměňuje jak hmotu, tak teplo se svým okolím. Malá množství plynů odcházejí do okolního kosmického prostoru. Sluneční světlo (fotony) se částečně od atmosféry odrazí (albedo Země činí asi 30 %) a jen 70 % dorazí k zemskému povrchu. Ohřev atmosféry je dán přestupem tepla mezi zahřátým zemským povrchem a atmosférou. Ohřátý vzduch stoupá vzhůru a na jeho místo se tlačí chladnější vzduch, který se zase ohřívá od zemského povrchu. Je to fyzikálně zcela jiný případ než skleníkový efekt.

Závěr:   Tvrzení klimatologů o zásadním vlivu kysličníku uhličitého na globální oteplování nejsou založena na termodynamických zákonech platících v přírodě. Pokud klimatické modely ignorují vliv změny intenzity slunečního záření dopadající na zemský povrch a prohlašují, že je tento vliv „konstantní“, neodpovídají fyzikální realitě. Termodynamické zákony proto jasně ukazují, že koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře nemá na změnu klimatu žádný vliv. Zvýšení teploty nebo snížení teploty na Zemi je dáno pouze změnou příkonu sluneční energie na zemský povrch. Každý klimatický model, který abstrahuje vliv Slunce na klima Země je proto chybný a zcela zavádějící.