Vojtěch Filip hájí zájmy Ruska

Místopředseda české poslanecké sněmovny a předseda KSČM Vojtěch Filip se pustil tvrdě do ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Obvinil ho z toho, že z Česka dělá „kolonii USA“.

Grémium KSČM podpořilo svého předsedu Vojtěcha Filipa v jeho boji s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem. V dokumentu se také uvádí, že Petříček „se snížil k přirovnávání hrůz nacistické okupace k událostem, které souvisejí se studenou válkou“. Komunisté považují za nepřijatelné, že „de facto připustil další krok k přenesení viny za rozpoutání druhé světové války dílem téměř rovným z nacistického Německa na Sovětský svaz“. „Pravice tak může být spokojena,“ stěžují si. „KSČM je přesvědčena, že ministr zahraničí morálně a politicky devalvoval Českou republiku z polokolonie na kolonii Spojených států amerických,“ uvedl výbor v prohlášení, které zveřejnil pod názvem: „KSČM varuje před nárůstem fašismu“.

Nejprve k oné „kolonii USA“. Možná, že bychom se jako přidružený stát USA měli o něco lépe než v EU. Ostatně, těsně po válce nám Spojené státy nabízely ohromné finanční injekce, pokud bychom jim dodávaly náš uran. Byly údajně ochotny platit Československu jeho rozpočet po dobu údajně deseti let.  Tyto lákavé nabídky samozřejmě dopadly po únorovém bolševickém převratu roku 1948 tak, jak dopadly. Uran jsme čtyřicet let dodávaly do Sovětského svazu a socialismus naši ekonomiku doslova pohřbil.

Vojtěch Filip se nepovažuje podle svých slov za dědice někdejší státostrany – KSČ. Nicméně, byl jejím členem. Dožadoval se soudního výroku o tom, že nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Nakonec se mu podařilo částečně uspět, když soud jeho spolupráci s StB potvrdil, současně ale konstatoval, že Filip nevěděl (?!), že lidé, se kterými se stýkal, pracovali pro StB. Filip považuje útoky na stranu, které předsedá, za neoprávněné, pokud je KSČM označována jako dědička někdejší KSČ. Nesouhlasí s tím, že jeho strana nese podíl na zločinech bývalého komunistického režimu.

V souvislosti se sedmdesátým pátým výročím konce II. světové války se k událostem na konci války vyjadřovali mnozí politici a nevoli si od současného Ruska, které se považuje za jediného dědice někdejšího SSSR, vysloužili tři čeští komunální politici – primátor Prahy, starosta Prahy 6 a starosta Prahy – Řeporyje.  Primátor Prahy údajně za to, že nechal prostranství před ruskou ambasádou v Praze přejmenovat na náměstí Borise Němcova, významného opozičního politika, který byl zavražděn v Moskvě. Starosta Prahy 6 zase využil koronavirovou krizi a nechal odstranit pomník maršála SSSR Koněva. Starosta Prahy-Řeporyje zase nechal na území této části Prahy umístit pamětní desku s poděkováním tak zvaným Vlasovcům za jejich pomoc při Pražském povstání na konci války.

Tito tři komunální politici pak obdrželi policejní ochranu po známé „ricinové“ aféře a Rusko se do Česka tvrdě pustilo kvůli tomu, že „přepisuje“ historii konce války. Petříček si dovolil reagovat v tom smyslu, že je pro Česko nepřijatelné, aby našim občanům cizí stát vyhrožoval potrestáním za věci, které jsou výhradně v české jurisdikci. Narážel tím na nově přijatý ruský zákon, který považuje demontáž pomníků sovětské armádě v zahraničí za trestný čin. Podle Petříčka však pomník Koněvovi nespadá do tohoto rámce (Rusko naopak tvrdí, že tento pomník spadá do ochrany na základě česko-ruské smlouvy). V zásadě se tak věci vyvíjejí podle obvyklého scénáře – Rusko se zlobí, Česko se brání a KSČM se jednoznačně staví na podporu Ruska. Pokud se vrátím k oné „americké kolonii“, Filip decentně mlčí o tom, že během studené války od roku 1948 až do roku 1989, bylo Československo fakticky gubernií Ruska (tehdy pod názvem SSSR) a když v roce 1968 hrozilo, že nebudeme poslouchat Moskvu, vyřešilo problém tehdejší Brežněvovo vedení SSSR invazí do Československa a my jsme jako gubernie pokračovali až do rozpadu sovětského bloku v éře „perestrojky“ Michaila Gorbačova. Na rozdíl od nabídek USA jsme vše, co se u nás vyrobilo „nadplán“, vyváželi do SSSR a sovětské atomové bomby byly z našeho uranu. Gorbačovovi dodnes nedokáží bývalí čeští pravověrní komunisté odpustit jeho politiku, která nakonec vedla nejen k rozpadu sovětského bloku, ale i k rozpadu SSSR. A i u nás málo akcentujeme tuto politickou osobnost, díky níž rozpad sovětského impéria proběhl vlastně překvapivě bez velkého prolévání krve.

Filip je bezesporu komunista tělem i duší. Nemyslím si, že je vůči němu příliš chytré používat vulgární nadávky ve stylu režiséra Jana Hřebejka. Z nadávek si komunisté nic nedělají, ještě je využijí ve své obraně (podívejte se, jak mluví!). Komunisté sice menšinovou vládu tolerují a bez této tolerance by nemohla vládnout, ale česká vláda si nejen v záležitosti česko-ruských vztahů vyhrocených v poslední době počíná tak, že to komunistům evidentně leze na nervy. Podpora komunistům ale slábne, slábne i sociální demokracii, a obecně se česká levice dostává pod silný tlak obav z toho, že příští volby do poslanecké sněmovny by těmto stranám mohly vystavit stopku. Komunisté tak výrazně akcentují jejich proruský, resp. prosovětský postoj, v naději, že poslední komunističtí mohykáni v české společnosti jim to „hoděj“ a zachrání se ve vrcholné politice. ČSSD zase sází nato, že „není jako KSČM“. Je však jistě důležité, aby si v Lidovém domě ujasnili, proč jim výborné vystupování Jana Hamáčka, Tomáše Petříčka a dalších členů ČSSD během virové krize a nouzového stavu zatím výrazněji u voličů nepomohlo. Vliv komunistů na českou politiku však souvisí s  politikou dalších opozičních stran, které menšinovou vládu ANO a ČSSD vlastně do náruče komunistů nahnaly. Za stav české politiky tedy nesou odpovědnost všichni aktéři a je nekorektní v pravém smyslu slova za vliv komunistů vinit jenom vládní strany.