Kde bych já mohl být, kdyby…

Všimli jste si, jak velkou část naší komunikace tvoří podmiňovací způsob? Lidé v mém okolí používají slovo „bych“ v nejrůznějších situacích. Došla jsem k závěru, že my „bychom“ vlastně dokázali všichni všechno, kdyby…

Slovo „by“ má neuvěřitelnou sílu a je takový významový chameleon. Pomáhá nám se vymluvit snad z čehokoliv. Díky němu se můžeme obhájit, zbavit se zodpovědnosti, přehodit vinu na někoho jiného, může být neuskutečněným snem, touhou, či přáním. Zároveň nám dává pocit jisté nadřazenosti, jak my tímto slůvkem soudíme druhé, protože my bychom si přece na jejich místě rozhodně poradili lépe.
Udělali bychom to ale opravdu? Proč tedy hledáme berličku ve slově „bych“. Neumíme si snad přiznat pravdu, že jsme v podstatě líní, bojácní, nedůvěřiví a strašně rádi svalujeme vinu za náš neúspěch na někoho jiného nebo na nepřející osud?
Kdybych se narodil bohatý, dnes bych… Kdyby mě rodiče nenutili, tak bych… Kdyby byl šéf férový, tak bych… To já na tvém místě bych… Kdybych měl tu příležitost… Kdybych se já se tenkrát lépe učil…  Kdybych uměl líp anglicky, tak bych…
Nechci zde tvrdit, že můžeme ovlivnit úplně všechno, ale velkou část věcí určitě. Minulost už opravdu nezměníme, ale na naši budoucnost máme ve svých rukách. Jen se z módu bych, by, bychom atd., musíme přepnout do „akčního“ módu a udělat si jasný plán, jak tohle „by“ překonat, opustit a posunout se. Konat a žít tak, aby za měsíc, 1 rok, za 5 let tyto výmluvy ve formě „kdyby, tak by“ nebyly v našem slovníku potřeba.
Zkuste se na „by“ schválně v následujících několika dnech zaměřit. Ale nejen u ostatních – začněte u sebe.