Déšť

Pršelo už třetí den. Déšť začal a nekončil. Ve dne i v noci. Kmen byl znepokojený a snažil se přijít na to, co bohové chtějí.

Kmet měl svou chýši daleko od ostatních a navíc na kopci. Měl tak výhodu, že i kdyby se řeka, u níž se kmen před mnoha zimami usadil, vylila z břehů, jeho chýše bude před vodou vždy chráněna.
Od chvíle, kdy začalo pršet, kmet ze své chýše nevycházel. Bojovníci a další muži kmene se jen dohadovali, co dělá.
„Třeba vymýšlí, jak uklidnit bohy, aby ten déšť ustal,“ pravil nejstatečnější z nejstatečnějších.
„A proč nepřijde za námi a nepodělí se o svou moudrost?“ navrhl další z nejstatečnějších.
Když nastalo ráno čtvrtého dne a z oblohy se pořád snášely provazy vody, vydalo se šest nejstatečnějších ke kmetově chýši. Nešlo se jim snadno. Pod nohama jim klouzalo a měli co dělat, aby se na nich udrželi.
Nejstatečnější z nejstatečnějších u kmetovy chýše zvolal: „Kmete, jsi tu? Potřebujeme tvé rady!“
Po chvíli se z chýše ozval kmetův hlas: „Pojďte dovnitř.“
Šest nejstatečnějších vstoupilo do kmetovy chýše a zůstali stát se skloněnými hlavami. To byl zákon. V kmetově chýši museli kmetovi projevovat úctu tímto způsobem.
„Chcete vědět, co udělat, aby bohové zastavili ten déšť,“ řekl kmet a všichni souhlasně zamručeli.
„Když něco po bozích chceme, žádají po nás tři oběti,“ pokračoval kmet. „Nyní zjistím, jaká je první oběť podle přání bohů. Zeptám se věšteckých kostí.“
Kmet vzal do ruky kožený váček, otevřel jej a vysypal si do dlaně několik věšteckých kostí. Byly to skutečné kosti a kůstky z veverek, zajíců a podobné havěti. Každá z nich nesla jedno znamení a žádná dvě znamení nebyla stejná.
Kmet převaloval kosti ve své dlani a mumlal si něco, čemu nikdo nerozuměl. Mumlal jakýmsi pradávným jazykem, který dával smysl jen jemu.
Pak vykřikl hlasem, který vůbec nezněl lidsky. Jakmile svůj výkřik dokončil, vrhl kostmi vzhůru. Kosti stoupaly ke stropu chýše a kmet začal vykřikovat další neznámá slova. A vykřikoval je stále rychleji.
Kosti se u stropu chýše několikrát otočily a nakonec dopadly na kámen, který stál uprostřed kmetovy chýše.
Bojovníci se ani nepohnuli. Ne, že by nechtěli, nesměli.
Kmet se sklonil nad kosti a zkoumal jednotlivá znamení. Nejen jejich zobrazení, i směr, kterým ukazují a jak jsou navázána jedno na druhé.
Pak promluvil.
„Jděte do lesa,“ řekl, „ulovte největšího jelena. Přineste ho do obětní chýše a tam ho bohům obětujeme. To bude první oběť.“

Šest nejstatečnějších lovců a šest dalších jen o velmi málo méně statečných lovců se prodíralo lesem. Už druhý den se snažili jelena ulovit. Sledovali jeho stopy, viděli ho na blízkou vzdálenost, avšak pokaždé jim v rozhodující chvíli utekl.
Když se blížil večer druhého dne, řekl nejmladší z dvanácti lovců:
„Děláme chybu, že všichni jdeme k jelenovi z jedné strany. Tím mu necháváme místo, aby unikl. Musíme změnit náš způsob lovu.“ A potom vysvětlil, jak to myslí.
Tentokrát měli štěstí. Jelen, navzdory dešti, se spokojeně pásl a nic netušil o tom, že se kolem něj stahuje kruh dvanácti lovců. A když si toho všiml, bylo už pozdě.
První šíp ho trefil jen zlehka. To stačilo, aby jelen zpanikařil a snažil se uprchnout. Avšak kam běžel, všude narážel na lovce a další šípy. Až si to namířil k nejmladšímu.
Ten po něm taky vystřelil šíp a prorazil jelenovi ucho. Jelen se ještě víc rozzuřil, sklonil hlavu a hnal se k lovci. Ten na nic nečekal, plácl sebou na zem a svalil se bokem. Jelení hlava ho minula a dokázal se vyhnout i kopytům. Pak měl zlomek okamžiku k tomu, aby vytáhl z pod oblečení tesák a zabodl ho do jelenova těla. Jelen vydal zvířecí výkřik a svalil se k zemi. To už přiběhli další lovci a nebohé zvíře znehybnili.
Pak pochválili nejmladšího a odnesli jelena do osady.
V noci se sešli v obětní chýši. Kmet jelena rituálně rozsekal na kousky a provedl obětování. Oheň z oběti stoupal rovně vzhůru, čímž dali bohové najevo, že oběť přijali.
Další den opět pršelo. Vlastně pršelo pořád. Kmen se však cítil lépe, protože měl za sebou první oběť a věděl, že je už jen dvě oběti od usmíření se s bohy.
Kmet přišel do osady. Přistoupil k velkému balvanu, který pravidelně sloužil k rokování nejmoudřejších členů kmene.
Kmet se rozhlédl. Všichni zmlkli. Až na jednoho. Tomu říkali Křikloun. Nebyl nejstatečnější. Nebyl ani hodně statečný. Nebyl ani normálně statečný. Nebyl totiž vůbec statečný.
Vyžíval se v tom, že pokřikoval po ostatních, když však měl udělat něco ve prospěch kmene, vytratil se.
A právě Křikloun zvolal: „Pryč s kmetem!“
Jestli čekal, že se k němu ostatní přidají, zmýlil se. Naopak ho okřiklo několik nejstatečnějších, takže zmlkl. Jen na chvíli.
Kmet opět něco mumlal, pak vzal váček s kostmi a vyhodil kosti do vzduchu se svým výkřikem. A křičel, dokud kosti stoupaly vzhůru.
Když kosti dopadly na debatní kámen, kmet zmlkl a soustředěně si je prohlížel.
Po chvíli vyslovil ortel: „Druhá oběť bohům má být lidská. Všichni muži, kteří už prožili alespoň patnáct zim, vystupte dopředu a shromážděte se okolo mne.“
V davu to zašumělo, pak se první odvážní začali stavět do kruhu okolo kmeta. Přivedli i Křiklouna, který by se nejraději vytratil, ale nemohl. Dva další členové kmene ho drželi pevně každý za jednu paži.
Kmet se na ně nedíval. Sledoval pouze kosti.
Pak opět promluvil: „Jeden z vás musí být dnes obětován. Bolí mě, když si bohové žádají lidskou oběť. Nemohu se protivit jejich přání.“
„Což takhle obětovat tebe, co?“ vyhrkl Křikloun. Kmet jej ignoroval.
Zase si začal něco mumlat. Postupně zvedal tón hlasu. Stoupal jím až do takových výšek, ve kterých muži obvykle nemluví. A stoupal jím ještě výše, do výšek, ve kterých ani ženy nemluví. A ještě výše.
Pak, zatímco stále sledoval kosti, zvedl ruku a začal jí opisovat kruh kolem sebe. Nejdříve pomalu, pak rychleji a pak ještě rychleji.
Pak zmlkl a jeho ruka ukazovala jedním směrem. Kmet se nedíval, na koho ukazuje.
Ukazoval na Křiklouna.

Kmet se lidských obětí neúčastnil. Nechtěl a ani nesměl. Musel za všech okolností zůstat nestranný. Proto se objevil u debatního kamene až téměř v poledne dalšího dne.
Členové a členky kmene už na něj čekali. S napětím i úlevou. Napětím, protože věděli, že musí provést další oběť. A úlevou, protože tato oběť bude poslední, bohové ji stejně jako předchozí dvě přijmou a déšť, který už ohrožoval první chýše, snad konečně ustane.
Kmet prováděl stejný rituál jako předchozí den. Poté, co kosti dopadly, je znovu dlouze zkoumal.
„Třetí oběť,“ řekl nakonec, „musí být mladá žena, která dosud nepoznala muže.“
Davem to zašumělo silněji než předchozí den. Trvalo podstatně déle, než se okolo kmeta shromáždily mladé ženy.
Tentokrát kmet vstal a šel k nim. Šel od jedné k druhé a každou si pozorně prohlížel. Mlčel při tom. Až na jednu.
Ta se jmenovala Priya. Kmet se před ní zastavil, prohlížel si ji déle než ostatní dívky a pak na ni ukázal rukou:
„Tuto ženu bohové nechtějí,“ řekl. „Ta už muže poznala!“
Priya vyjekla a zakryla si ústa dlaní. Její rodiče vykřikli děsem.
„Odveďte ji domů,“ řekl kmet, „a chovejte se k ní s láskou a péčí. Kdo by jí ublížil nebo jí zkřivil jediný vlas na hlavě, na toho sešlu kletbu, že mu ani bohové nepomohou a zemře nejhorším způsobem.“
Priyini rodiče svou dceru odvedli a kmet si postupně prohlédl ostatní dívky. U žádné se už nezastavil.
Pak vybral jednu k obětování. Stejným způsobem, kterým předchozího dne vybral Křiklouna. Jakmile byla vybraná dívka odvedena k obětování, odešel kmet do své vlastní chýše.

Kdo byl toho dne pozdě večer venku, všiml by si postavy, která se škrábala do kopce ke kmetově chýši. A kdo by měl hodně dobrý zrak, všiml by si, že jde o ženu.
Ta se nakonec dostala až ke svému cíli. Chtěla zavolat, zevnitř se však ozval kmetův hlas.
„Jen pojď dál, Priyo!“
Priya vstoupila do kmetovy chýše a zůstala stát. Na rozdíl od bojovníků nestála s hlavou skloněnou, naopak hrdě vztyčenou.
„Víš, proč jsem přišla,“ řekla suše.
„Vím,“ pokýval kmet hlavou.
„Tak mi řekni, proč jsi o mně řekl, že jsem už poznala muže,“ promluvila Priya, „když jsi moudrý a víš, že se tak dosud nestalo.“
„Bohové s tebou mají jiné plány,“ odvětil kmet. Stál přímo naproti ní a přemýšlel o tom, že bohové se nemýlili. Priya se na něj nedívala s bázní a strachem, naopak v jejích očích viděl sílu a vzdor.
„Jaké plány?“ zeptala se Priya.
„Víš, Priyo,“ začal kmet pomalu, „mé dny na tomto světě jsou sečteny. Bohové mě brzy povolají k sobě. V noci se mi ve snu zjevil havran a to je jednoznačné znamení.“
„To není možné,“ pronesla sebevědomě Priya, „jsi kmetem našeho kmene od chvíle, kdy jsem se narodila. Dokonce i od chvíle, kdy se narodili mí rodiče. Nikdo z kmene si nepamatuje, že by u nás byl jiný kmet. Ty musíš být kmetem i nadále.“
„Máš pravdu, Priyo,“ pokýval hlavou kmet. „Sám nevím, jak jsem starý. To, že mě bohové povolávají k sobě, naopak vím naprosto jistě. A proto jsi tu. Bohové mě pověřili, abych z tebe udělal novou vůdkyni kmene. Staneš v jeho čele a odvedeš je z tohoto údolí. Odvedeš je daleko. Hodně daleko. Mnozí nedojdou a mnozí z těch, kteří jsou dnes dětmi, budou již starci, až dojdete do cíle. Přivedeš je do nových lovišť, kde zatím žádný člověk nebyl. Tam se usadíte a budete žít v hojnosti bez jakéhokoli ohrožení.“
Priya přemýšlela nad jeho slovy. Pak se zeptala: „Jak poznám, kam a kterým směrem mám kmen vést?“
Kmet se usmál. „Kdyby ses na tohle nezeptala, znamenalo by to, že jsem bohy špatně pochopil. Poznáš to z věšteckých kostí. Budeš z nich číst tak, jako z nich čtu já.“
„Jak se to naučím?“ chtěla vědět Priya.
„Stejně jako jsem se to naučil já,“ odpověděl kmet. „Uvařil jsem ti odvar, který kdysi můj předchůdce uvařil pro mne. Poté, co jej vypiješ, budeš rozumět věšteckým kostem a budeš ovládat i prastarou řeč našich dávných předchůdců.“
Otočil se, odešel do temnější části své chýše a vrátil se s podivnou čutorou. „Toto vypij a zítra ráno budeš všemu rozumět.“
Priya vzala čutoru do svých rukou a přičichla k obsahu. Ať už voněl nebo smrděl, nedala na sobě nic znát.
Už se málem napila, když se zarazila a čutoru odložila.
„Ještě jedna věc mi vrtá hlavou,“ řekla. „Dosud jsem nepoznala muže a přesto jsi o mně řekl, že jsem ho už poznala. Rozumím plánu, který se mnou bohové mají. Jako vůdkyně budu mít v kmeni speciální postavení. Proto bych ráda, abys ty, kmete, byl tím mužem, kterého poznám.“
Kmet zase dlouhou chvíli mlčel. „Bohové měli pravdu,“ řekl nakonec, „řekli mi i to, že mě přesně o tuto věc požádáš.“

Kdo by byl venku ještě o další hodinu později, viděl by Priyu, jak vyšla z kmetovy chýše, držela v rukou čutoru a pomalu šla do chýše svých rodičů.
Ráno nepršelo. Celý kmen se sešel u debatního kamene. Všichni čekali na kmeta, ten se však neukázal.
„Pojďte za mnou do kmetovy chýše,“ řekla náhle Priya a bez toho, aby čekala na reakci, vyrazila kupředu vzhůru do kopce. Postupně se k ní přidávali další a další členové kmene.
U kmetovy chýše se zastavili. Až na Priyu, která bez okolků vstoupila dovnitř. Po krátkém váhání vstoupilo šest nejstatečnějších a šest jen o hodně málo méně statečných dovnitř rovněž.
Kmet v chýši nebyl. Na jeho místě stála Priya a její oči zářily jako nejsvětlejší hvězdy.
Pak se jí začala hýbat ústa, hlas, který z nich vycházel, jí však nepatřil.
Byl to kmetův hlas.
„Bohové mě povolali k sobě,“ sdělil jim, „a vyvolili Priyu, aby se stala vládkyní kmene. Ji poslouchejte a následujte. Kdo by se na ni odvážil zaútočit a reptal proti ní, přivede zkázu na celý kmen. Priya je nyní vaše nová vládkyně. Následujte ji, přivede vás všechny do lovišť, kde dosud žádný člověk nebyl. Budete mít hojnost všeho, co bohové dávají. Až přijde její čas, dá vám nového vůdce, který bude ještě silnější než ona. To není vůle vašeho kmeta, to je vůle bohů.“
Dvanáct statečných pokleklo před Priyou na kolena. Priya zamrkala a do jejích očí se vrátil normální pohled.
„Slyšeli jsme, co bylo řečeno, vládkyně,“ promluvil nejstatečnější z nejstatečnějších. „Dej nám znamení, kdy a kam se máme vydat, abychom naplnili vůli bohů.“
Priya přikývla. Pak vzala kožený váček, vysypala z něj věštecké kosti a začala mumlat pradávným jazykem. Stejně jako to dělal kmet. Pak vykřikla, hodila kosti ke stropu, pokračovala ve vykřikování neznámých slov, až kosti dopadly zpět.
Priya se ke kostem sklonila a zkoumala je. Zkoumala je stejně podrobně, jako to dělával kmet.
Pak povstala, sebrala kosti, vrátila je do koženého váčku a usmála se.
„Posbírejte všichni všechno, co máte,“ řekla, „vyrážíme na dalekou cestu.“