Únos a záměna

Naskočil jsem do autobusu, ten se rozjel a můj ukecaný spolupacient z lázeňského pobytu před pěti lety se ztrácel za horizontem.

Mám jednu nepěknou vlastnost. V autobusech vždy usínám. Ve vlacích ne, v autobusech pokaždé. Není se čemu divit, že než vyjel autobus z toho pěkného lázeňského městečka, spal jsem jako medvěd brtník.
Pravda, několikrát to se mnou škublo, tak jsem se na okamžik probudil, shledal, že jsem stále v autobuse, a znovu usnul.
Když jsem se definitivně probudil, autobus nejel, nýbrž stál. Protáhl jsem se, zazíval jsem a rozhlédl se. Byl jsem v něm téměř dokonale sám. Až na dva muže úplně vpředu.
Vstal jsem ze svého místa a šel k nim.
„Dobré ráno,“ oslovil mě jeden z nich, ten, který neseděl u volantu. „Spalo se vám dobře?“
„Ne dobře, ale výtečně,“ odvětil jsem po pravdě. Poté jsem vyhlédl z autobusu ven: „Kde to vlastně jsme?“
„Jsme na konečné,“ oznámil mi ten, který seděl u volantu.
„Tomu rozumím,“ pokýval jsem hlavou, „a pokud mě má paměť neklame nebo aspoň neklame příliš moc, jeli jsme západním směrem. Jsme tedy v Plzni? Nebo snad v Karlových Varech?“
„Co vás nemá,“ rozesmál se ten, který neseděl za volantem, „jsme v Kodani.“
„V Kadani?“ neporozuměl jsem mu napoprvé přesně, „to bych měl vidět elektrárnu v Prunéřově, je to tak?“
„Ne v Kadani,“ vysvětloval mi trpělivě ten, který seděl u volantu, „v Kodani. V Dánsku.“
„Nasedl jste do mezinárodní linky,“ řekl ten druhý a pokrčil rameny.
„Ale,“ snažil jsem se něčeho chytit, „co moje jízdenka?“
„Pravda,“ řekl ten, který neseděl u volantu, „měl jste jízdenku jen do nejbližší zastávky, jenže jak jste usnul, tak jste vypadal tak roztomile, že nám přišlo kruté vás budit. Dokonce jste prospal i pauzu, kdy jsme se s kolegou střídali za volantem.“
„No jo,“ zatvářil jsem se bezradně, neboť přesně tak jsem se cítil, „ale co já teď sám v Kodani? Nikdy jsem tu nebyl a nikoho tu neznám.“
„Projděte se, odpočiňte si a večer se sem vraťte,“ poradil mi ten, který seděl u volantu, „o půl sedmé večer vyjíždíme na zpáteční cestu. Bude se vám spinkat jako v bavlnce.“
Podíval jsem se na své hodinky. Bylo půl desáté ráno. Rozloučil jsem se s oběma dobrými muži a vyrazil ven do ulic Kodaně, města, ve kterém jsem nikdy nebyl. Netušil jsem, že tento nedobrovolný výlet bude zároveň i nezapomenutelný.

Neušel jsem ještě ani kilometr, když u mne náhle zastavilo auto. Zprvu jsem si ho nevšímal, byl jsem však přinucen si ho všimnout, neboť z něj vyběhli čtyři urostlí chlapi a než jsem stihl cokoli říct, hodili mi přes hlavu pytel, ruce mi svázali za zády a usadili mě doprostřed na zadní sedadlo.
No to je paráda, řekl jsem si. Jsem v Kodani, utekl jsem sem před ukecaným pošukem a ještě mě unesou. Co se může podělat, to se zkrátka podělá.

Nejeli jsme dlouho, jak jsem se domníval. Brzy jsme zastavili, ti hodní pánové mě vyvlekli z auta a někam vedli. Podle všeho jsme vešli do nějaké budovy a pak do nějaké místnosti, kde mě šetrně usadili na nějakou sesli. Až poté mi sundali pytel z hlavy.
„Těší nás, že jste nás navštívil,“ ozvalo se a poté, co jsem se zorientoval, jsem přisoudil tuto větu člověku, který stál přede mnou po mé pravé ruce. Vedle něj stál druhý, který mlčel.
„Nepřijel jsem úmyslně,“ vyhrkl jsem, „přivedla mě sem náhoda. Náhodu jsem nastoupil do mezinárodního autobusu, který končí v Kodani.“
Ti dva si vyměnili překvapené pohledy.
„Vy jste jel autobusem?“ zeptal se ten, který už předtím mluvil.
„Právě jsem vám to řekl,“ odpověděl jsem.
„Proč jste nepoužil loď?“ zeptal se ten, který dosud nemluvil.
„Protože žiji ve vnitrozemském státě a lodní osobní doprava u nás nemá tak bohatou tradici jako doprava pozemní.“
Ti dva si vyměnili další překvapené pohledy.
„Říkal jste, že žijete ve vnitrozemském státě?“ zeptal se ten vpravo.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem.
„A odkdypak je Norsko vnitrozemský stát?“ zeptal se ten vlevo.
„Proč se ptáte na Norsko? Já jsem přijel z Česka!“ ohradil jsem se.
„A co jste dělal v Česku?“ chtěl vědět ten vpravo.
„Žiji tam od narození. Konkrétně v Kozí Lhotě, můžeze si to klidně ověřit.“
Ti dva se rozesmáli.
„To se vám povedlo, pane Osloslone,“ řekl poté, co se oba přestali smát, ten vpravo, „proč nám tak bohapustě kecáte? Oba tu víme, že jste Gerhard Osloslon, známý norský pašerák, který ovládá černý trh s lesním medem v celém Norsku, a že jste si přijel do Kodaně vyhlédnout rozšíření svého teritoria.“
„Cože?“ vyhrkl jsem.
„Odhalili jsme vás,“ zasmál se ten vlevo.
„To bude nějaký omyl,“ trval jsem na svém, „když mi uvolníte ruce, přeložím vám své doklady, ze kterých poznáte mou skutečnou totožnost.“
Ti dva se podívali jeden na druhého, pak ten vpravo přikývl, ten vlevo přešel za mne a uvolnil mi ruce. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl složku s doklady. Z ní jsem vytáhl svůj občanský průkaz.
„Tady,“ řekl jsem, „si můžete ověřit, kdo skutečně jsem.“
Ten vpravo si mou občanku vzal, díval se na mě podezíravě, pak se díval podezíravě na mou občanku, pak zase na mě, pak na svého společníka, pak se na mou občanku dívali oba a pak se oba podívali na mne.
„Takže vy jste vážně Alois Opřátko?“ zeptal se ten vpravo.
„Celý svůj život,“ přikývl jsem a ten vlevo mi vrátil mou občanku.
„Pořád se mi tomu nechce věřit,“ trval na svém ten vpravo. „Dovolíte, abychom vám sejmuli otisky prstů?“
„Jak je libo,“ souhlasil jsem. Nato ten vlevo otevřel dveře do nějaké místnosti, něco tam zakřičel a za chvíli se objevil mladý kluk s vystašeným výrazem a jakýmsi divným štětcem. Ten namáčel v divné barvě, opatlal mi bříška prstů a pak mi je otiskl na papír. Nakonec se uklonil a odběhl zpátky, odkud přišel.
„On porovná vaše otisky s otisky Gerharda Osloslona,“ řekl ten vlevo, „a uvidíme, jestli jste Alois Opřátko nebo Gerhard Osloslon.“
Trvalo to sotva pár minut, když se ten vyděšený mladý kluk objevil znovu, něco tomu vlevo šeptal, ukazoval mu něco na papíru, pak ukazoval na mě, pak zase na ten papír a vrtěl hlavou.
Ten vlevo kývl na toho vpravo a oba si něco špitali.
„Pane Opřátko,“ řekl nakonec ten vpravo, „velice se vám omlouváme za toto politováníhodné nedopatření. Nicméně na svou obranu říkáme, že nás zmátlo, že jste panu Gerhardu Osloslonovi tak podobný, že se to jeví až neuvěřitelným. Každopádně od této chvíle nejste naším zajatcem, nýbrž naším vzácným a velmi váženým hostem. Pobývat u nás a využívat naší pohostinnosti můžete tak dlouho, jak sám budete chtít.“
„Proti takové nabídce nelze nic namítat,“ přikývl jsem, „nicméně v pondělí mě bude shánět můj nadřízený v práci, proto vás budu muset nejpozději v neděli opustit.“
„Opustit? To je škoda, nebojte se, všechno zařídíme,“ mávl rukou ten vpravo a vyzval mne, abych vstal a šel za ním. Šel jsem s mírnými obavami, které se naštěstí ukázaly jako liché.
„Zde bude vaše apartmá,“ ukázal mi rozlehlý pokoj s velkou koupelnou a výhledem na moře, „buďte tu jako doma, kdybyste cokoli potřeboval, jsem vám k dispozici nebo se obraťte na kohokoli, koho zde potkáte.“
No pane jo, řekl jsem si, když jsem osaměl. Ovšem když už tu jsem, je dobré toho využít. Odstrojil jsem se, vešel do koupelny a skoro hodinu se cákal ve vodě. Poté, co jsem usoudil, že hygieny bylo dosti, jsem vyšel z koupelny zpět do pokoje, kde jsem otevřel nenápadnou skříň plnou různého oblečení. Vybral jsem si to, které mi nejlépe sedělo. Dokonce tu měli i ponožky a pantofle v mé velikosti. Moc milý národ, tihle Dánové.
Zrovna jsem si říkal, že se půjdu zeptat, kdy a kde se bude servírovat oběd, když se ozvalo zaklepání na dveře a když jsem otevřel, stál za nimi ten samý dobrý člověk, který mě do tohoto apartmánu přivedl.
„Jak jsem vám slíbil, zařídili jsme, že v pondělí nemusíte do práce. Vašemu zaměstnavateli právě dorazila neschopenka, kde je uvedeno, že jste onemocněl akutní úplavicí a musíte zůstat šest týdnů doma. Nu což, s tím se už přece dá něco dělat. Mimochodem, pokud se chcete najíst, následujte mne.“
Šel jsem za ním a dovedl mě do prostorné jídelny, kde jsem si připadal jako v ráji jedlíků. Byla uzpůsobena způsobu konzumace, známému jako sežer, co můžeš.
„Máte tu švédský stůl,“ pokýval jsem souhlasně hlavou.
„Kdepak,“ pochopil mě můj společník špatně, „ten je od místních truhlářů, se kterými máme dobré kontakty. Každopádně jakmile se najíte, vyhledám vás a vymyslím něco, s čím byste mi mohl pomoci.“
Najedl jsem se vskutku skvostně, skoro jako ten slavný labužník sevillský. Krátce poté, co jsem se vybatolil z jídelny a spokojeně při tom odfukoval, jsem na svého společníka opět narazil.
„Kdybyste dovolil, pane Opřátko,“ oslovil mě téměř obřadně, „my už samozřejmě víme, že nejste Gerhard Osloslon, nicméně přemýšleli jsme, jak vaší podobnosti s tímto člověkem využít. Prosím, následujte mě, určitě se vám ten nápad bude líbit.“
Šel jsem za ním do místnosti, která vypadala jako klasická moderní dánská kancelář. Tam seděl i jeho další společník z předchozího rozhovoru a rovněž se usmíval.
„Kdybyste se, náš přezácný hoste,“ oslovil mne ten, který při mém předchozím výslechu stál vlevo, „ráčil posadit se na tuto židli a vzít si do rukou tyto noviny, které vám podávám,“ a pokynul mi rukou.
Nic zlého netuše jsem se na židli usadil a noviny vzal do ruky.
„Kdybyste ještě byl té dobroty a dovolil,“ ozval se ten, který mě do této kanceláře přivedl, „titulní stranou směrem tady k mému kolegovi. A kdybyste se mohl tvářit smutně.“
Pokrčil jsem rameny, noviny natočil požadovaným způsobem a při vzpomínce, jak jsem ve čtyřech letech ztvárnil roli psa Tyrla v dramatizaci románu Babička, jsem nasadil nejsmutnější výraz, jakého jsem byl v té chvíli schopen.
Pak si mě vyfotografovali a poděkovali mi.
„Víte,“ řekl můj společník zprava, když mě vyprovázel, „když se objeví vaše fotografie s novinami a se zprávou, že Gerhard Osloslon padl do léčky, určitě se na ni nalákají Osloslonovi lidé. A možná i samotný Gerhard Osloslon, aby dokázal, že ve skutečosti do žádné léčky nepadl. Nebojte se, odměna vás nemine.“
S tím se se mnuo rozloučil a já, nic zlého netuše, jsem vyrazil na další procházu městem. Tentokrát bez únosu.