Zpráva o tom, že Gerhard Osloslon padl v Dánsku do léčky, se šířila velmi rychle. Ústním podáním, televizním zpravodajstvím i internetem.
Užíval jsem si veškerého pohodlí, které mi vila, v níž mě mí novopečení společníci ubytovali, nabízela. Rozkošnicky jsem se válel u mělkého bazénu, ochutnával všechny možné druhy zmrzliny a laškoval o severských kriminálkách.
„Co je to vlastně za jméno, Osloslon?“ zeptal jsem se jednou. „Je snad ten pán nějaký kříženec osla se slonem?“
Mí společníci na sebe pohlédli překvapeně.
„Vidíte,“ řekl mi potom jeden z nich. „Takováto asociace nikomu z nás nepřišla na mysl. Máte zajímavé myšlenkové pochody, pane Opřátko. Každopádně Osloslonové jsou velmi významný norský rod. Údajně osidlovali nejen dnešní Norsko ještě před příchodem Vikingů. Dokonce jednu dobu usilovali o norský královský trůn, nakonec však dali přednost obchodování a ovlivňování domácí politiky ze zákulisí.“
„Tomu docela rozumím,“ přikývl jsem.
„Z rodu Osloslonů vyšlo mnoho významných a ctihodných jedinců,“ pokračoval můj společník. „Pouze tento Gerhard se vymyká. Převzal část rodinného obchodu a zjistil, že lesní med, prodávaný seriózním způsobem, může prodávat na černém trhu za mnohem vyšší zisky. Dokonce neváhá přelepovat norskými etiketami lesní med z Litvy, Estonska a dokonce i chudého Lotyšska, které zná jen tmu, zimu, kámen, halucinaci z podvýživy a všudypřítomné politbyro. Lesní med je významná a velmi žádaná komodita a Gerhard Osloslon toho bohapustě zneužívá. Ovšem v celkovém měřítku není tím nejhorším. Tím úplně nejhorším je jeho švédský bratranec Fredrik Osloslonson. Ten dováží lesní med, který prodává jako pavý švédský, dokonce až z Afriky. Nicméně Gerhard Osloslon je stále největším obchodníkem. Jeho švédský bratranec zuří a plánuje jej zničit.“
„Znamená to, že mi hrozí, že zničí mě?“ zeptal jsem se s mírnou obavou.
„Ani v nejmenším,“ mávl rukou můj společník. „Ten se do Dánska neodváží, protože jsme ho jednou při vzájemném jednání o vstupu na dánský černý trh s lesním medem postavili před možnost, která se mu nelíbila a kterou vám, který působíte jako uhlazený gentleman, raději nebudu popisovat. Každopádně kdyby ho naši lidé uvnitř přístavních a letištních hlídek zaregistrovali mezi přijíždějícími cestujícími, byl by v našich rukou dřív než by stihl vyjmenovat sestavu prvního švédského národního týmu v házené.“
To mě na chvíli uklidnilo.
Bylo to v polovině druhého týdne mého dánského pobytu, když za mnou přišel můj společník a tvářil se ustaraně. „Náš člověk mezi Osloslonovými lidmi,“ začal, „i náš člověk mezi Osloslonsonovými lidmi se shodují na tom, že mají zájem o odhalení vašeho momentálního místa výskytu. Jenže každá skupina má jiný zájem. Jedni vás chtějí osvobodit a ti druzí podříznout. A to ani nevědí, že nejste Gerhard Osloslon.“
„Tak ať jim to vaši lidé řeknou,“ pokrčil jsem rameny. „Jejich touha po mém těle je okamžitě přejde.“
„Co vás nemá,“ chytil se můj společník za hlavu, „to by dopadlo mnohem hůř! Věděli by, že se stali obětí žertu a žerty jsou něco, čemu ani Osloslonovi ani Osloslonsonovi lidé nerozumějí. Okamžitě by jedny i druhé napadlo, že se za něj úmyslně vydáváte.“
„Ale já se za něj přece nevydávám,“ trval jsem na svém.
„To víme my dva,“ pokrčil můj společník rameny, „jenže těm svéhlavým švédským a norským palicím to nevysvětlíte! V tu chvíli by vás chtěly zabít obě skupiny. Než vymyslíme, jak tuto situaci vyřešit, zůstávejte, prosím, pouze v této vile a do města moc nechoďte. Lépe řečeno, prosím, nechoďte tam vůbec.“
„Nu což,“ pokrčil jsem rameny. „Musím si příště dávat pozor, až budu naskakovat do cizího autobusu.“
Později v noci, mohlo být okolo jedenácté, mě probudil hluk a světlo. Vykoukl jsem z okna a spatřil jsem větší než nemalé množství helikoptér i vrtulníků. Pomyslel jsem si něco o šaškárně a vrátil jsem se do své pohodlné postele, avšak ne nadlouho.
Za chvíli se totiž jedno z oken mého apartmá rozbilo pod nárazem zvenčí a dovnitř se dostalo několik maskovaných postav. Ty se nejprve zmateně rozhlížely, až mě jedna z nich objevila.
„Je tady,“ zvolala radostně. Ostatní postavy se k ní přidaly a utvořily okolo mě půlkruh.
„Dobrý večer nebo dobrou noc,“ prohlásil jsem. „Přišli jste mě zachránit? Nic mi není a ničím netrpím.“
Postavy se zasmály. Pak se ke mně jedna sklonila a pevným hlasem pronesla:
„Kdepak zachránit, pane Osloslone, my jsme norská policie a přišili jsme vás zatknout.“
Zavrtěl jsem hlavou. Jestli spím, tak ať se probudím. A jestli nespím, tak vážně nevím.
