Nepříjemný spolupacient

„Napíši vám lázně,“ sdělila mi má lékařka. Neprotestoval jsem, neboť má na rozdíl ode mne vysokoškolský titul, lékařský diplom a stetoskop. A hádejte se s ženou s těmito vlastnostmi.

Do lázní jsem se pečlivě připravoval. Spočítal jsem si, kolik dní a nocí tam strávím, a připravil jsem si dostačující množství oblečení na den i na noc, kromě toho i nový čtverečkovaný blok, do kterého jsem chtěl zaznamenávat své zážitky, něco dalších drobností, abych netrpěl steskem po domově, a šel jsem spát.
V den odjezdu jsem zaspal. Proběhl jsem koupelnou, zhltl svou ranní dávku všech možných i nemožných léků, v běhu uzavřel vodu i plyn, chvatně na sebe naházel něco aspoň trochu společensky přijatelného, uchopil svou tašku, zamkl byt a pelášil na nádraží. Měl jsem štěstí, do odjezdu mého rychlíku zbývaly ještě necelé dvě minuty, u pokladny nebyla fronta, takže jsem v poslední možné chvíli mohl proběhnout kolem pískajícího průvodčího do vagónu a doslova se zhroutit na sedadlo v prázdném kupé.
„Po takovém výkonu,“ řekl jsem si poté, co se mi podařilo znovu lapit dech, „si ty lázně opravdu zasloužím. Snad jsem nic důležitého nezapomněl. Sousedka Hillscherová mi bude zalévat květiny a nic víc po nikom nežádám,“ a s tím jsem si, ničeho zlého nepředvídaje, udělal pohodlí.
Jen do další stanice. Tehdy jsem totiž spatřil člověka, který se prý podle pověstí vyskytuje v každém vlaku, umí odhadnout, který cestující rozhodně nestojí o žádnou společnost, natož o tu jeho, a tomuto cestujícímu se vetřít a nudit ho svými historkami.
„Pane Bože,“ zaúpěl jsem v duchu, „jestli jsi mi už odpustil to, jak jsem v dětství prakem poškodil obraz svatého Izidora, dej, ať ten podivný jedinec mine mé kupé bez povšimnutí.“
Nejvyšší nebeský šéf mi toto provinění očividně neodpustil. Nebo už na ně zapomněl a já blbec mu ho připomenul. Ten nebezpečný člověk neomylně trhl dveřmi mého kupé a hned se vevalil dovnitř jako podzim do Krušnohoří.
„Je zde volno?“ otázal se a bez toho, aby čekal na moji odpověď, pokračoval, „no že se tak blbě ptám, to přece sám vidím. Usadím se hnedle naproti vám, abychom na sebe viděli, co říkáte? Nic neříkáte, tak je to správné, tak to má být. Dneska toho lidi napovídají a přitom stčí říct jen ano nebo ne. Mám pravdu? Samozřejmě, že mám. Abyste, milý pane, věděl, celý produktivní život jsem působil jako pedagog a vedl jsem mládež k znalostnímu i duchovnímu rozvoji a toto mé poslání mě neopouští ani v penzi. Škoda jen mé celkové tělesné slabosti a mizernému zraku. Abyste se orientoval,“ pokračoval, aniž bych ho k tomu vyzval, „na jednom oku mám šedý zákal a na druhém pět až sedm dioptrií, to se mění podle počasí. Každopádně i v tomto stavu jsem byl kdysi dávno odveden na vojnu. Já, který už na první pohled vzbuzuji lítost téměř u každého soucitného člověka. Jediný člověk, u kterého jsem nikdy lítost vzbudit nedokázal, byla moje nebožka žena, ale to jsem odbočil. Marně jsem se bránil, že jsem celkově tělesně slabý a téměř nevidím. Byl jsem povolán do Žacléře, to bylo tenkrát hrozně daleko. Hned první den mi dali samopal. Pod jeho tíhou jsem málem upadl jako Kristus pod křížem. Můj velitel se zaškaredil a přikázal mi udělat padesát kliků. Už po tom druhém jsem omdlel a byl jsem odnesen na ošetřovnu. Když jsem se po několika dnech dostal k své první střelbě, vystřelil jsem a z toho, jak sebou ten samopal cukl, jsem omdlel podruhé. A tehdy mě vrátili z vojny zpátky domů.“
Odmlčel se a já podlehl iluzi, že jeho vodopád slov ustane.
„Ale to víte,“ začal zčistajasna, „jak se vrátíte z vojny s pověstí štáckripla, tak to máte na venkově těžké. Samozřejmě jsem se hned začal věnovat svému učitelskému povolání, ale nebylo to jednoduché, když si na mě žáci ze sedmé třídy ukazovali a pokřikovali něco o kriplech. Rodiče mi vyhrožovali vyděděním, dívky se mě stranily, vypadalo to, že budu zahořklý starý mládenec. Jenže jednoho dne se ženil náš okresní školní inspektor a moje ředitelka mě pověřila, abych na jeho svatbě přednesl zdravici jménem naší školy. Já jsem to udělal a proti své vůli jsem byl přinucen požívat alkoholické nápoje, což se neblaze projevilo na mém těle i duchu. Ke svému údivu jsem se probudil v restauraci, kde se odehrávala svatební hostina, a vedle mě nebo na mně ležela osoba očividně ženského pohlaví. Chtěl jsem se nenápadně vytratit, ale bohužel se také probudila a prohlásila, že jsem ji svedl a teď ji chci opustit. Dělalo se mi mdlo a jistě nejen z toho, že byla o hlavu větší než já a připomínala postavou spíše Golema než dívku, kterou jsem si pro sebe vysnil. Já jsem jí její přesvědčení začal vymlouvat, ale umlčela mě dobře umístěnou fackou. Musel jsem ji doprovodit k ní domů a ještě s ní jít i do kostela, kde měl zrovna pan farář kázání o důležitosti pevnosti manželských svazků. Chtěl jsem se vytratit, ale držela mě pevně. Pustila mě až poté, co jsem jí slíbil, že na ni každý den počkám u jatek, kde pracovala jako bouračka skotu. Po několika dnech přišla s tím, že je v radostném očekávání a že se k tomu mám postavit jako chlap i jako soudruh. Namítl jsem, že nejsem ve straně, ale další dobře mířená a usazená facka mě přesvědčila, že na tom nezáleží. Navíc se rozplakala, jak k tomu přijde, že pedagog, který má být vzorem naší pokrokové mládeži, svede a opustí nevinné děvče z poctivé dělnické rodiny. Můžete si představit, že se mi celá situace nelíbila, ale protože mě opět pevně přitiskla k sobě, souhlasil jsem. Následovala naše svatba a po určitém čase přišlo na svět naše první dítě, shodou okolností syn. Když jsem poukázal na to, že jak já, tak i má choť jsme plavovlasí s rovnými vlasy a naše dítě je černovlasý kudrnáč, dostal jsem poučení o tom, že zpochybňuji mravní profil ženy pedagoga, a musel jsem se své ženě omlouvat na veřejné schůzi. Jen jsem se trochu pozapomněl a vytáhl jsem argument, že tím pedagogem jsem já. Na další veřejné schůzi jsem se tak musel omlouvat za to, že jsem zpochybnil předchozí veřejnou schůzi.
Každopádně si moje žena zvykla na to, že mě může beztrestně fackovat, časem přidala i bičování. Když jsem třeba u jídla usrkl z toho, jak byla polévka horká, už mě švihla bičem přes záda. Já jsem celkově tělesně slabý a navíc mizerně vidím, takže jsem se nedokázal bránit. Nicméně asi tak dvakrát do měsíce svolila má žena k intimním hrátkám, takže jsme měli celkem tři děti, představte si to.“
Vlak zastavil v další stanici. Do našeho kupé přisedly dvě dívky, odhadem asi tak šestnáctileté, usadily se na sedadla u okna naproti sobě a nás dvou si nevšímaly.
„Současná mládež mě děsí,“ pronesl můj nedobrovolný spolucestující, „jako pedagog, byť už v důchodu, stále cítím povinnost výchovně na mládež působit. A podívejte na ta děvčata, působí naprosto frivolně, jako by chtěly vyzvat případného násilníka k tomu, aby je napadl. Jsem z toho doslova otřesen. Sám jsem sice obdivovatelem ženské krásy, ovšem se svým věkem a svými neduhy nemám téměř žádnou šanci na seriózní seznámení. Proto také jedu do lázní, abych se posílil na duchu i na těle. A možná potkám i nějakou milou rekreantku, která bude ochotna na mě pohlédnout i za střízliva se zalíbením. Ostatně, jako pedagog mám celou řadu znalostí, které vykonavatel jiného povolání mít nemůže, na tom se shodneme. Jednou se mi bohužel stalo, že se mi zamlžily brýle, takže jsem pozbyl orientace. Nicméně po chvíli jsem před sebou zahlédl očividně ženské sedací hýžďové partie. V domnění, že se jedná o mou ženu, rozkošnicky jsem ji přes ty partie plácl. No to jsem si naběhl. Nebyla to má žena, byla to paní Balíková Hubová, což by nebylo to nejhorší. Má chyba byla v tom, že mě nevarovalo to, že její pozadí bylo minimálně dvojnásobné proti pozadí mé ženy. Snažil jsem se paní Balíkové Hubové omluvit, leč odněkud se přiřítil pan Balík Hub a vrazil mi facku, až mi vyrazil zub. Ve stejné chvíli se objevila i má skutečná žena a dorazila mě fackou, kterou mi vyrazila druhý zub. Navíc jsem musel svou ženu odprosit. A aby mé utrpení bylo dokonalé, ozvala se mimořádně vyvinutá žákyně Tarabová s tím, že jsem se nevhodně dotýkal jejího těla. Bránil jsem se s tím, že její obvinění je zcela smyšlené, což se naštěstí za necelého půl roku prokázalo. Z hlediska morálního jsem byl očištěn, ale z hlediska manželského jsem měl potíže. Má žena se mnou odmítala sdílet lože ještě téměř celý další rok.
A předloni došlo k tomu, že jsem se stal vdovcem,“ začal po chvíli znovu a já měl chuť se zastřelit, „to jsem žehlil manželčino spodní prádlo a zapomněl jsem na odloženou žehličku, takže na zadní straně jejích bombarďáků vznikla díra, kterou by prolezli čtyři jezevčíci v řadě za sebou. Moje žena mě nejprve seřvala, pak mi nafackovala a pak mě chtěla znovu seřvat, když vtom ztuhla, zalapala po dechu a složila se na podlahu. Než jsem zavolal lékařskou službu prní pomoci a než lékaři dorazili, byl ze mě vdovec. Bylo to zvláštní, zvykat si na to, že na mě nikdo od rána do večera neřve a fyzicky mě nenapadá.“
Žvatlal ještě dlouho a já jsem po chvíli zjistil, že ho naštěstí nevnímám. Každopádně mě vyděsilo, že oba vystupujeme ve stejné stanici. Nicméně jsem poněkud nečestně a nesportovně zneužil jeho dezorientace a vydal se na svůj vkus až neuvěřitelně rychlou chůzí k lázeňskému domu. V recepci jsem se ohlásil a po nezbytně nutných úkonech obdržel i klíš od pokoje.
„Dvacet šest á,“ řekl mi recepční. „S pokojem dvacet šest bé máte společnou koupelnu a toaletu. Přejí vám příjemný pobyt,“ to možná myslel upřímně, leč toto přání nebylo vyslyšeno.

Po krátkém odpočinku v pokoji jsem vyšel do společné chodby s vedlejším pokojem a zatoužil použít toaletu. Zalomcoval jsem klikou, leč bez úspěchu.
„Strpení,“ ozvalo se zevnitř a já jsem strnul. Ten hlas mi byl až nepříjemně známý. Konečně se zevnitř ozval zvuk splachování a dveře se začaly otevírat.
Můj děs dosáhl vcholu. Z toalety se vykolébal můj spolucestující z rychlíku.
„No tomu říkám štěstí,“ zahlaholil, „nejen, že se rekreujeme ve stejném zařízení, navíc máme sousední pokoje a sdílíme koupelnu i toaletu,“ jeho nadšení mě děsilo, protože stejná věc, z náž byl tak nadšen, pro mě byla noční můrou, „to si můžeme vždycky večer před spaním popovídat. Jen bych teď na vašem místě,“ dodal bez ohledu na mé nervózní přešlapování, „toaletu nepoužíval, nebo pokud ji použijete, zatajte co nejvíc dech.“
Bohužel nepřeháněl. Naštěstí jsem svou potřebu vykonal dříve, než na mě přišla potřeba zkoumat, co ten vycmrndlý člověk asi tak žere, že tak extrémně smrdí. Vypotácel jsem se na společnou chodbičku a lapal po dechu.
„Asi jsem vás měl varovat,“ prohlásil ten netvor smutně, „zažívacími problémy trpím už řadu let. A tohle je jeden z projevů. Manželka mě vždycky poté, co jsem použil toaletu, zmlátila za to, že tam po mně zůstal smrad. Později mě mlátila už když jsem na toaletu šel, za to, že tam po mně zůstane smrad. A když jsem si v důchodu začal přivydělávat jako varhaník v našem kostele blahoslavené Štěpánky Quinzani, už po třetí bhoslužbě na mě křičeli, že jsem Antikrist a vyhnali mě a málem mě exkomunikovali. Marně jsem se oháněl tím, že můj děd slavnostně poklepal základní kámen v tomto kostele a že můj strýc měl na něm taky zásluhu, neboť se jednou porval s mladým esesákem a prohodil ho kostelním oknem, které pak sám zasklil, i když jako barvoslepý nikdy nepochopil, že ho zasklil černým sklem.“
Vymluvil jsem se, že mám nařízený povinný odpočinek v klidu a tichu a zamkl jsem se ve svém pokoji. Až do večeře jsem z něj nevystrčil nos v obavě, že opět narazím na svého teď už souseda, který bude mít potřebu se svěřovat. I na večeři jsem se plížil jako kontrarevoluce. Nic platno.
„Tady jsem, pojďte ke mně,“ volal na mě přes celou jídelnu. Protáhly se mi oči a začal jsem vzpomínat, co jsem kdy četl v jednom časopise o masových vrazích a o jejich metodách likvidace nebezpečných jedinců. Můj sused byl bohužel ve skvělé náladě.
„Škoda, že musíte být v klidu a tichu,“ spustil, sotva jsem zaujal místo u společného stolu, „představte si, co se mi hned první den podařilo. Šel jsem se projít a narazil jsem na velmi sympatickou rekreantku paní Michvocíkovou. Je to rovněž velmi vzdělaná a kultivovaná dáma se zájmem o umění, což máme společné. Tedy nikoli my dva tady u stolu, nýbrž já s paní Michvocíkovou. Vyprávěl jsem jí o své pečlivé a poctivé práci učitele výtvarné a hudební výchovy na prvním stupni základní školy a musím se pochlubit, že jsem ji přivedl téměř až k slzám. Rozhodl jsem se ji dnes po večeři pozvat do svého pokoje, nenamítáte-li nic proti tomu, ovšem protože na vás okamžitě vidím, že jste opravdový gentleman, tak je mi jasné, že nenamítáte. Nemusíte mít obavy, že by se za vaší zdí odehrávaly nějaké frivolní orgie, neboť hodlám paní Michvocíkové pouze vyprávět o svém zaujetí uměním, například o slovutném malíři Oliveru Orlíčkovi nebo o hudebním skladateli Břetislavu Pinkrlovi, autorovi proslulé Pinkrlovy symfonie.“
Bylo to s podivem, nicméně i během tohoto monologu dokáza sníst svou večeři. Pak naštěstí na chvíli zmlkl, to však bylo jen proto, že jsme byli oficiálně přivítáni jakožto účastníci lázeňského pobytu. Bylo nám sděleno, jak, kde a kdy budou probíhat jednotlivé procedury a u kterého lékaře se máme hned zítra ráno hlásit. Vše jsem si zapamatoval a jakmile to bylo možné, upaloval jsem do svého pokoje. Tam jsem se opět zamkl a zakázal jsem si vycházet před snídaní.
O necelou hodinu později se za zdí, kde sídlil můj nebezpečný soused ozvaly hlasy. Měl jsem štěstí, že jen tlumeně. Hlas svého souseda jsem už bohužel poznával i ve chvíli, kdy bych k němu potřeboval titulky. Spolu s ním jsem ovšem slyšel i druhý hlas, výrazně hlubší.
„Pan soused si nejspíš místo paní Michvocíkové přivedl nějakého nešťastného pána, kterého nyní oblažuje svou užvaněností,“ pomyslel jsem si, zapil prášek na spaní, dal si do uší vycpávky a šel jsem spát.
Během následujících dní se mi dařilo užívat si lázně i unikat svému sousedovi. Ten byl zcela zaujat paní Michvocíkovou. Jen mi krátce sdělil, že paní Michvocíková má na ženu až smyslně hluboký hlas, doslova mluví barytonem, ovšem tím je pro něj o hodně přitaživější.
Musel jsem uznat, že jsem byl té paní vděčný. Měl jsem klid a nemusel jsem se zamykat v pokoji. Mohl jsem obdivovat krásnou přírodu a dokonce i jednu zříceninu, tu však raději z bezpečné vzdálenosti, neboť jsem byl pamětliv příběhu prastýce mého praděda, který se kdysi na jednu takovou zříceninu, která tenkrát ještě nebyla zřícenina, dobýval s tím, že předvede publiku bílého panáka, aby nakonec předvedl velice bolestivý dopad s uvolněním několika kamenů. Byl těžce raněn do nedůstojného místa a několik měsíců se nemohl posadit.
Pobyt se lámal do druhé poloviny, když si na mě můj nebezpečně ukecaný soused počkal. Nic zlého netuše jsem okolo něj zkusil projít.
„To mám radost, že vás vidím,“ volal hned, i když musel z mého výrazu pochopit, že tato radost není vzájemná, „a to si počkejte až vám povím, na co jsem přišel. Budete nadšen, ba přímo budete žadonit, abyste mi mohl dělat společnost a já k tomu milerád svolím. Určitě jsem vám vyprávěl o proslulém malíři Oliveru Orlíčkovi. Možná jste na to zapomněl, to teď nevadí. Každopádně jeho bratr Odolen Orlíček, který je neméně slavný malíř, má necelých šest kilometrů odtud svou chalupu a zrovna na ní pobývá. Plánujeme ho s paní Michvocíkovou navštívit a ocením, když se k nám přidáte.“
Zavrtěl jsem hlavou a poprvé za tu dobu, kdy jsem ho znal, jsem promluvil a vysvětlil jsem mu, že můj vztah k výtvarnému umění není ani zdaleka tak žhavý jako ten jeho.
„No což, děláte chybu, já ještě dojdu za paní Michvocíkovou a vyrazíme,“ oznámil mi, otočil se na patě a odcházel. Chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem se vydal do svého pokoje. Přepadla mě však zvědavost a vykoukl jsem z okna. Právě včas, abych viděl svého souseda a jeho společnici. A měl jsem co dělat, abych se nerozesmál na celé kolo. Žena, o které tak básnil, byla opět o hlavu vyšší než on a minimálně dvojnásobně mohutnější. A doslova ho vedla jako maminka neposlušného synka.
„Každý svého štěstí strojvůdcem,“ pomyslel jsem si a začal luštit křížovku. A po ní další a to mi vydrželo až do večeře.
U večeře můj ukecaný soused nebyl a nebyla tam ani paní Michvocíková. Napadlo mě, že se u slovutného malíře zdrželi, nicméně o to větší šok pro mě znamenalo další ráno.
Můj soused se k snídani dostavil v několika obvazech a vypadal ještě zbědovaněji než obvykle.
„Vím, co si myslíte,“ řekl. „Možná se domníváte, že jsem měl konflkt s paní Michvocíkovou. Nic není vzdálenějšího pravdě. Paní Michvocíková je jemná žena, která by neublížila ani molovi. Ve skutečnosti se to odehrálo tak, že poté, co jsme navštívili chalupu pana malíře Odolena Orlíčka a byli vřele přivítáni i občerstveni, jsme se vraceli zpět. Najednou, zrovna když jsme byli uprostřed velmi zajímavé debaty, se před námi objevil pan Michvocík. Nejprve vynadal svojí ženě, že se za jeho zády zahazuje s kdejakým otrapou. Poté, co jsem se ohradil, že nejsem otrapa, nýbrž emeritní pedagog ve výslužbě, se hrozivě zasmál a pak mě nevybíravě vyzval, abych odešel a jeho ženu zanechal na místě s ním. To jsem hrdě odmítl, následkem čehož mě opakovaně inzultoval. Paní Michvocíková se mě zastala a inzultovala svého muže. Ten následně inzultoval ji a poté, co se mi povedo vstát a vyzvat je k zachování klidu, mě inzultovali oba. Proto jsem musel vyhledat lékařské ošetření. A rozhodl jsem se, že svůj zdejší pobyt předčasně ukončím, protože abych se nechal mlátit od člověka, který nepozná rozdíl mezi Antonínem Slavíčkem a Jožou Uprkou, na to si sám sebe příliš vážím. Mimochodem, napište mi, prosím, svou adresu, abych vás mohl, jakmile se zotavím, navštívit a pořádně si s vámi popovádat. Vždyť jsme na to dosud neměli dost času.“
Adresu jsem napsal smyšlenou a těšil jsem se, že tohoto nebezpečného jedince už nikdy neuvidím. A téměř se mi to dařilo. Po nějakých pěti letech jsem na něj téměř dokonale zapomněl.

Až jednoho dne. Vydal jsem se na výlet do téhož lázeňského města, ve kterém jsem prožil předchozí zážitky. Tentokrát jen jako turista. Procházel jsem se a vzpomínal na příjemné procedury, které pomohly mé páteři i kloubům.
Náhle se z jedné skupiny jiných turistů odpojil jeden jedinec, který na mě už z dálky volal:
„Ale to je mi náhoda, vzpomínáte si na mě? No abyste si na mě nevzpomínal, vždyť jsme si to tady užili počkejte, jak je to dlouho, to bude už nějakých pět let, jestli dobře počítám. Každopádně jsem asi udělal chybu ve vaší adrese, protože mi pošta tvrdila, že Havránkova ulice v Procházkovicích neexistuje. Ale počkejte, kam to utíkáte? Mám pro vás spoustu historek, které jsem ještě neslyšel.“
Utíkal jsem, jak to jen šlo, na nádraží. Tam stál zrovna k odjezdu připravený autobus. Vpadl jsem dovnitř a poprosil řidiče, ať jede co nejrychleji.
„A kam?“ zeptal se ten dobrý člověk.
„To je jedno,“ mávl jsem rukou.
„No jak myslíte,“ prohlásil řidič a rozjel se.
Můj pronásledovatel se ztrácel v dáli za autobusem a já měl radost, že se ho opět zbavím.