Vzdělání a vzdělanost – co je důležitější??

Nedávno jsem zde četla článek o funkčně nevzdělaných lidech, kterým úřad práce zajistil „učitelku“, jež jim má vysvětlit například rozdíl mezi dvacetiprocentní slevou a dvacetiprocentní cenou, má je naučit vypočítat si výši úroku. Jen na Mostecku je prý takových lidí přes tisíc. Přidejme k tomu Ostravsko, Karvinsko, ale možná jsou takoví lidé mezi námi všude.

Jak je to možné? Máme povinnou školní docházku, devítiletou – což je dost dlouhá doba na to, aby se všichni lidé s normální inteligencí naučili alespoň číst, psát a počítat. Že nevědí, kde je Vietnam a řeknou vám, že je to blízko, protože znají jednoho Vietnamce, který jezdí do práce na kole, jak vypráví jeden starý vtip, považuji za možné. Ale nechápat věci základní, které nutně potřebují k životu, to je silné kafe.

Pořád mluvíme o tom, jak je vzdělání potřeba. Jak je třeba učinit školu zajímavou, aby se děti učily rády.  Včera jsem tady četla diskusi o tom, zda dřív byly školy lepší než dnes, zda mají mít základky svobodu v tom, kdy učit zlomky a kdy velkou násobilku. Nově zvolení politikové diskutují o zavedení školného. Jiní oponují tím, že aby národ byl vzdělaný, musí být vzdělání zdarma, jiní, že co si zaplatím, toho si aspoň vážím.

Já si myslím, že pravdu – tu svou – mají všichni. Opravdu zaplatím-li si, snažím se získat maximum, ale zase si rozmyslím, jestli to vůbec potřebuju. Mnoho studentů, kteří na studium opravdu nemají, to jdou na „tu vejšku zkusit“.  No co, rodiče to zaplatí, a když to nepůjde – „nebude mě to bavit“, půjdu jinam. A takhle to „zkusí“ třeba třikrát. Nakonec nemají žádnou vysokou školu, ale zabili 3 roky, kdy nemuseli „makat“.  Přednášky dnes povinné nejsou ani v prváku, takže ten rok na vysoké je docela snesitelný. Když dají rodiče málo, stačí si občas přivydělat. A kdo jim  ty tři roky financoval? No přece my všichni!

Podobné je to i na střední škole. Základky jsou rády, když v nich aspoň někdo pracuje a rád – dají těmto snaživcům co nejlepší známky, aby jim nebránili ve štěstí. A štěstí se usměje a snaživec je přijat na gymnázium.  Snaží se dál, doslova maká, ale je to málo, nemá na to. Někdy se takto snaží rok, jindy dva, někdy i celé čtyři roky, ale onen okamžik přijít musí: konec. Bez maturity, jen se základní školou, co teď?  Jinde se snaží i škola a onen snaživec nakonec proleze s odřenýma ušima i břichem. Chcete ho do své firmy? Varuju: moc toho neumí, ale je snaživý!

Mnozí z oněch „studentů“ na úřadech práce mají dokončenou základní školu a přece nepoznají nevýhodnost peněžní půjčky s třicetiprocentním úrokem. Absolventi gymnázia neumějí napsat pár vět bez pravopisné chyby – hlavní metodou je pro ně ctrl+c, ctrl+v. A my tu řešíme, kdy učit zlomky?

Špatný je celý systém. Pořád zvyšujeme počet vzdělaných lidí, abychom se vyrovnali Unii. Ale počet vzdělaných nerovná se počtu vzdělanců! To že někdo absolvoval nějakou školu, neznamená, že není ve svém oboru funkčně negramotný! Každý z nás narážíme denně na lidi, kteří jsou vzdělaní – mají na to papír, ale umění pramálo.

Můj názor je ten, že nemusí mít všichni maturitu – raději si nechám opravit kapající kohoutek od vyučeného instalatéra než od rekvalifikovaného inženýra. Stejně tak se nechám raději namasírovat od maséra s odborným vzděláním než s inženýrským titulem. Ale ti, co vzdělání mají, by měli být i vzdělanci – umět, znát, dokázat. Pak jsem ochotná jim ze svých daní na vzdělání přispívat – těm ostatním NE!!!