Budou pravnoučata vědět, co byly výkladní skříně?

Když byly děti malé, neměla jsem moc možností někam si vyrazit sama. Až jednou - trochu jsme se s mužem nepohodli a já, děti, neděti, vyrazila do města.

Téměř celou sobotu jsem zůstala venku, v podvečer jsem dokonce zašla sama do kina – tehdy téměř hrdinský čin. A co že jsem dělala? Chodila jsem po ulicích a civěla do výkladních skříní. Zas tak moc toho v nich nebylo, ale byly aspoň pěkně načinčané.

Když mě něco zaujalo, vlezla jsem dovnitř a šla si něco vyzkoušet. Protože tehdy se prodavačky v nabízení zboží nepřetrhly, měla jsem celkem volné pole působení. Myslím, že tehdy jsem si nakonec nic nekoupila, ale domů jsem se vrátila až večer vyklidněná a spokojená. Přispělo k tomu i to, že můj muž, ač se obvykle o děti takto nestaral – nevařil, nevěděl, co kde mají, vše kolem nich bravurně zvládl.

Protože v každém manželství se občas objeví mráček či mrak, „nakupovat“ jsem vyrazila víckrát, po čase jsem svůj truc vylepšila a opravdu si vždycky naschvál něco koupila.

Na stará kolena důvodů k hádce a trucování rapidně ubývá, člověk si říká, že vlastně všechno má a skoro nic nepotřebuje. Ale občas se mi po trucprocháce zastestkne. Bezcílné procházky mě nikdy nebavily – i proto jsem začala dělat geocaching. Abych měla cíl. Jenže s těmi výlohami je to stále víc na levačku.

Když jdete v sobotu popolední přes Masarykovo náměstí (centrum Ostravy), kromě posedávajících romských matek dohlížejících na romská mrňata dovádějící ve vodotryscích (Neostraváci znají z písně Jarka Nohavici U nás na severu, Ostravští vědí) nenarazíte na človíčka. Všichni se přestěhovali nikoliv do Humpolce, ale do Karoliny (obchodní centrum). A v tom je ten zakopaný pes. Po chodbách se valí davy, pobíhají děti, na schodech se povaluje omladina. Převlékací kabinky v módních obchodech jsou obsazené, v nich se povaluje nevyhovující oblečení, mezi regály a stojany s oblečením proudí davy.

Vlezete-li do drogerie za neodolatelnou vůní, hned se na vás vrhnou prodavačky a že prý bych chtěla a nemám-li jejich apku/kartu (nehodící se škrtne). A výlohy? Kdeže, už dávno nic takového není. Dokonce jsme viděli, že v místě, kde jsme kdysi v Ostravě bydleli a chodili nakupovat do tehdy supermoderní samoobsluhy, výlohy zastavěli a ponechali jen malá okénka téměř pod stropem. A tam opravdu nenahlédnete a nepotěšíte se pohledem na výsledek důmyslné aranžerské práce

Znovu mi přichází na mysl píseň Boba Dylana o tom, že časy se mění. Škoda, už ani trucovat nemůžu. Není totiž kde.