Pozor na gaslighting!

V poslední době jsem se vezla na vlně oddechové literatury pro ženy. Všechny ty Romantické útěky Julie Caplin byly tak předvídatelně milé, končily happyendem, v chladném počasí hřály hrdinky horoucí city.

Když mi kolegyně doporučila Srpny Jakuba Stanjury a v knihovně o ně nebyl vůbec žádný zájem a mohla jsem je mít všechny, říkala jsem si, kdo ví, co to bude zač. Ale…

První kapitoly celkem nuda – až později jsem pochopila autorův záměr. Pomalý rozjezd mě chvílemi napínal a chvílemi až odpuzoval. Příběh však velmi brzy nabral na rychlosti, postavy se „vybarvovaly“, měnily se nám před očima.

Příběh Daniely, Štěpána a Danieliny rodiny (matka, otec, sestra Jana) je vyprávěn v er-formě, ale z jejího úhlu pohledu. Autor je pouhým prostředníkem, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Každý srpen, kdy je Danielina matka (učitelka) doma, v domě houstne atmosféra – Jana má po těle modřiny a štípance a Daniele se záhadně zmenšuje oblečení, ale matka ji přesvědčuje, že tloustne. Daniela píše o své rodině román, který rodiče najdou, ale očekávaná katarze se nekoná, nikdo o ničem nechce mluvit. Pak matka dostane záchvat, Daniela není schopná poskytnout jí pomoc a matka umírá. Ani společný zážitek s tím spojený sestry nesblíží, rodina se rozpadá. Tak když Daniela na univerzitě potká Štěpána, který si v dětství prošel zase svými traumaty, věří, že vše je za ní, že ji čeká konečně klid a pohoda. Ale nic takového se nestane, naopak. Její život postupně přestává být jejím, a čím víc se přimyká ke Štěpánovi, tím více se jí život rozpadá mezi prsty.

Postupně na všechno rezignuje, žije život někoho jiného – koho? – přestává se orientovat v realitě. Neví, co je pravda a kde je pravda. Štěpán ji postupně více a více izoluje od okolního světa a ona se stává v jeho rukou pouhou hračkou, hadrovou panenkou. Z posledních slov knihy „Zabila. Stačí se s tím naučit žít. Zabila. Stačí to přijmout. Zabila. Stačí se přizpůsobit“ na mě padla hluboká depka. V hlavě se mi mlely myšlenky jako: Vždyť Daniela nebyla žádná „blbka“ a nechala se. Proč se proboha nebránila? Jak je něco takového možné?

Myslela jsem si, že knihy Jodi Picoultové byly docela drsně otevřené – ale vždycky jsem v nich našla jiskru naděje. I Listopád a Les Aleny Mornštajnové mnou otřásly. Ale tahle útlá knížka mě bude ještě dlouho strašit ve snech. Není možné o ní nepřemýšlet. Na konci je jiskřička světla ve tmě, nebo absolutní rezignace? Má Daniela ještě šanci? Kolik takových Daniel mezi námi žije? Jak to že tyhle Štěpány nikdo nevidí, nerozpozná? Jak to že dovolíme, aby se dopouštěli podobných skutků? O pojmu gaslighting jsem nikdy předtím neslyšela, ale díky Stanjurovi nejen vím a znám, ale už nikdy nedopustím.

Chcete-li mít „krásně zkažené“ dny, dejte se do čtení. Třeba vám to pomůže odhalit někoho podobného, nebo se aspoň zamyslíte a budete se mít na pozoru. Zdánlivě jednoduchý styl, jazyk bez kudrlinek a okras, promyšlená gradace, to vše vás dostane. V každém případě tahle knížečka stojí za to.