Zdraví jako komodita?

Nechtěně jsem vyslechla rozhovor o sousedovi, který si musel najít nového zubaře, když ten jeho zemřel, a co ho to stálo. Měla jsem sto chutí vmísit se do hovoru se slovy: „Ať je rád, že zubaře vůbec sehnal!“

Dcera mi zase řekla, že každý rok platí „dobrovolný“ příspěvek gynekologovi, i když po něm vůbec nic nechce a on za ni dostává pravidelnou „kapitační“ platbu od pojišťovny, aniž by pro ni cokoliv udělal.

Kolega nosil celý život brýle, ale na „stará kolena“ mu nabídli, že při odstraňování šedého zákalu mu mohou voperovat čočky, díky kterým bude vidět na dálku i na blízko – ale… Cena je kolem 35 000 Kč za jednu čočku a příspěvek od pojišťovny nula. Pokud by chtěl obyčejnou čočku a brýle k tomu, nebude platit nic.

Když jsem byla malá (bylo to ještě za totáče), chodili jsme na preventivní prohlídky hromadně, se školou. Zubař, očkování, tuberkulínový test, ve školce ještě rybí tuk. . Prevence to byla asi z dnešního hlediska nedostatečná, ale přinutila naše rodiče dostavit se s námi k příslušnému lékaři, když nám „něco našli“. Dnes je zodpovědnost plně na rodičích a některé děti své lékaře a zubaře vůbec nemají. Pojišťovny by podobnou péči neunesly? Divili jsme se Polákům, že mají škaredé zuby, oni tomu, že u nás se chodí k zubaři se školou, zdálo se nám divné, že se u nich u zubaře platí. Dnes nám to přijde jako normální. Nenormální na tom je, že na zdraví je pohlíženo jako na zboží. Máš peníze – kup si. Nemáš – jdi domů. Máte-li štěstí a zubaře ze staré školy, jsou platby únosné, ale dostanete-li se do rukou mladého lékaře s diplomem, který ještě voní tiskárnou, nedoplatíte se. A nemáte jistotu, že ošetření bude tak fenomenální jako cena. Kladem zůstává snad špičkové vybavení, na které si ale maladý lékař musí co nejdřív vydělat.

Představme si rodinu se třemi dětmi, z nichž dvě potřebují rovnátka, a to třetí bývá často nemocné, tudíž maminka toho moc nenapracuje. Částky za rovnátka dosahují hodnot se čtyřmi až pěti nulami. Druhá podobná situace, když si váš potomek při sportu vyrazí zuby a potřebuje „nové“. Mnozí rodiče si toto všechno zaplatit nemohou dovolit, a tak i u nás přibývají (nejen) děti se špatným chrupem.

Jako studentka jsem solidárně dovolila, aby mi zuby ošetřovali studenti. Až po letech mi moje dlouholetá zubařka řekla, že studenti mají tendenci vrtat raději více než méně a že kvůli tomu mi raději nebude vyměňovat amalgámové plomby za bílé, protože zuby by mohly prasknout. Na její slova časem došlo. Mladá lékařka, kterou se mi s obtížemi místo mé „odešlé“ do penze podařilo sehnat, měla sice k dipozici několik rentgenů, ošetřovala mě vleže, ale jediné, co provedla sama, bylo vytržení zubu – bohužel jiného, než mě zlobil. A ještě mi vypsala doporučení na speciální ošetření, které ta „stará“ dělala běžně sama. Specialista požadoval zaplatit už jen za to, že se na zub mrkne a rozmyslí si, jestli jeho ošetření stojí za tu námahu. (Manžela zase při dotazu, zda by mu neodstranila zhubní kámen, odkázala na dentální hygienu.) A za ten vytržený zub mám dvě možnosti: můstek, nebo implantát – obojí vyjde zhruba stejně draho, tedy asi tolik jako dvoutýdenní luxusní dovolená v Řecku.

Plánovala jsem si, že v důchodu – dokud to půjde – budu cestovat. Teď to vypadá tak akorát na cestování mezi bankomatem a poliklinikou. Pan ministr nás přesvědčuje – spolu s ním i různé reklamy – že investice do zdraví je nejlepší investice. Já s ním souhlasím, ale nezmění-li se celý systém, rozdělíme se opravdu na ty, co na to mají, a ty, co nemají. A přitom zdravotní pojištění platíme všichni. V hotelu si přece můžeme vybrat počet hvězdiček, a tím i cenovou hladinu. Přála bych si, aby to bylo ve zdravotnictví podobné, abych se mohla připojistit, připlatit si, a ne BUĎ, a NEBO. Protože bude-li se matka rozhodovat, jestli pošle dítě na lyžák, nebo si zaplatí nový zub, pro většinu bude volba jasná. Myslím, že kdyby se tam, kde je to možné, opravdu šetřilo – všichni jsme zažili, že nám lékař pro jistotu předepsal dvě balení léku, nebo v nemocnici vám řekli, že když nechcete tabletky proti bolesti, máte je vyhodit, protože zpátky je vzít nelze - našly by se peníze, které dnes někde chybí. Nebo že zubař vám vyvrtá a zaplombuje jeden zub, i když vám našel dva kazy, a na druhý vás sestra objedná za dva měsíce. Ale v té době už vás zub bude bolet, a tak pouhá plomba stačit nebude – zub bude třeba přeléčit a to potrvá a vyžádá si to několik návštěv, které budou pojišťovnu i vás něco stát.

Ano, ve zdravotnictví se hodně změnilo – hodně se zlepšilo, ale spousta věcí zůstala nedořešená. A vede to k tomu, o čem jsem psala na začátku – bude-li zdraví jen komoditou, bude je moct získat jen ten, kdo na to bude mít. A kdo se pojišťovně vyplatí. A ten druhý se stane „občanem druhé kategorie“, kterým se může klidně stát vysokoškolsky vzdělaná matka samoživitelka či učitel v důchodu, zdaleka to nemusí být jen lidé bez vzdělání, kteří si na pojištění platili málo, protože měli malý plat. Měli bychom na to myslet. A navíc – ve zdravotnictví to nejde řešit jako s oblečením: kdo má peníze, nakupuje ve značkovém obchodě, kdo je nemá, loví značky v sekáči. Zuby a oči v sekáči neseženeme. (A to jsem se zdaleka nedotkla všech problémů – nedostatku léků a nekonečně dlouhé objednací lhůty ke specialistům).