Říká se, že na každého jednou dojde. Ano, i na toho, kdo je přesvědčený, že jeho zdraví je pevnější než mramorové schodiště v Komerční bance. Jednou to prostě přijde a pak…
Pak ho čeká kolečko vyšetření začínající objednávkou termínu. Pacient, který si v děsu vyhlíží místo na nejbližším hřbitově a počítá, zda úspory postačí na slušnou kremaci, uslyší, že nejbližší volný termín pro jeho návštěvu přichází v úvahu za tři měsíce. A to ještě zdaleka není vyhráno, neboť podle tabulek na dveřích ordinací – pořadí pacientů určuje lékař. SMS s neutrální větičkou, že z technických důvodů se vaše vyšetření posouvá o týden (popř. o měsíc) může dostat každý z nás. Taky ale můžete uslyšet větu: Nové pacienty nepřijímáme. Hodná sestřička vám aspoň poradí, kde najdete soukromého lékaře, který vás za půl měsíčního platu přijme, a dokonce vyšetří. A máte-li štěstí přehršel, bude vás i léčit! Co se ale nedá soukromým ordinací upřít, je to, že za ty peníze se k vám chovají mnohem více empaticky. Dokonce vám vysvětlí, co vás čeká, jak vás budou léčit – lékaři ve státních zařízeních většinou mlčí a píší a píší…
Zvláštní kapitolu představuje pobyt v nemocnici. Sestry lítají jak hadr na holi – kromě odborné péče mají na starosti spoustu dalších věcí, jsou přetažené a nerudné. Kde jsou ty časy, kdy sestra měla čas „vysedávat“ u pacientovy postele, držet ho za ruku a poslouchat jeho stesky?! Pacient má dnes sice k dispozici polohovací lůžko a jiné vymoženosti, ale sestra místo vyslovení účasti jen něco zavrčí. Není neobvyklé, že ve fofru, který v nemocnicích neustále panuje, sestra položí před pacienta s rukou/rukama v sádře příbor a talíř, na kterém se směje řízek s brambory, popřeje mu dobrou chuť a zmizí v dáli. Pokud je to pacient nesmělý, na výčitky sestry sbírající nádobí, že zase nic nesnědl, se jen smutně usměje a s kručením v žaludku se položí zpět na lůžko. Průbojnější typ si dovolí zazvonit a požádat sestru, aby mu s jídlem pomohla. Některým ze sester dokonce dojde, že udělaly chybu a omluví se, jiným je to jedno. Vím, že i zdravotníci jsou jen lidi, ale sedíte-li víc než hodinu v čekárně s jedinou myšlenkou, kdy už se konečně budete moct najíst, a sestra v recepci vám sdělí, že budete muset ještě počkat, protože pan doktor si musel zajít na oběd, máte chuť tam všechno roztřískat. Opět ale musím podtrhnout, že není pravdou, že do zdravotnictví chodí lidé bez empatie, soucitu, naprosto necitelní „řezníci“, ale že jsou tak přepracovaní, že výše zmiňované vlastnosti mnozí z nich postupně ztrácejí. Protože chtějí přežít!
V nemocnici jsem učinila ještě jedno zjištění. Že titul může být použit proti vám jako zbraň či urážka. Sestřička, s níž jsem si dovolila v něčem nesouhlasit a která mě do té doby oslovovala paní, mě od toho momentu začala titulovat „paní magistro“ s tak pohrdavým tónem, že jsem se málem zastyděla za to, čím jsem.
A tento týden jsem získala ještě jednu zajímavou zkušenost: Na podzim jsem se přehoupla přes pomyslnou hranici a vstoupila mezi „staré“. Já sama na sobě změnu nepozoruji, ale v momentě, kdy si nejen zdravotnický personál všimne mého data narození, začnou všichni velmi zřetelně vyslovovat, mluvit více nahlas a pomalu a hlavně se mě neustále ptají, zda jsem všemu rozuměla a zda nepotřebuji, aby mi vše zopakovali. Já se cítím přes svůj věk fit – cvičím, běhám, chodím plavat a stále pracuji, i když ne na plný úvazek. Ale v očích hlavně zdravotníků a úředníků jsem se ze dne na den stala „dementní babkou“
Holt stáří není pro sraby a bude hůř. U nás, ale i u těch „druhých“. Přeju jim, si uvědomili, že to, co dávají nám, dostanou jednou zpět od svých dětí a vnoučat.
