Testy, testy, testíčky...

„Ministr školství Josef Dobeš plánuje, že po státních maturitách na středních školách a srovnávacích zkouškách na základních budou jednotné testy i v mateřských školkách. Zkoušky mají ukázat, jak jsou děti připraveny na vstup do 1. třídy. Podle Dobeše by testování mohlo začít zhruba za čtyři roky, nejdřív chce ale zavést srovnávací zkoušky do škol základních. Ve školkách ale nad ministrovými plány kroutí hlavou“ (ze stránek české televize, 16. 11. 2010) Stále častěji totiž naše děti chodí do první třídy až v sedmi letech místo v šesti, protože rodiče – a nejen oni – mají pocit, že jejich děti škole ještě nedorostly. A nejsou to jen ty narozené  na podzim, stále častěji žádají o odklad i rodiče dětí narozených o prázdninách, často dokonce i dětí „jarních“. Proč?

Někde jsem četla, že děti současných rodičů vychovávaných moderním demokratickým způsobem to nebudou mít v životě vůbec lehké. Jejich rodiče si zvykli na to, že vše mají naservírované svými rodiči na stříbrném tácku, nikdo jim nic nezakazuje, všichni je postrkují tu k vyšším výkonům, tam k využití všech možností, jež jim “nová doba“  poskytuje a o které  byli jejich rodiče bývalým režimem ochuzeni. Mnozí z nich zůstávají i v pětatřiceti bezdětní a nezadaní, protože se nedokáží vzdát bezstarostného života, a i ti, kteří si děti pořídili, jen neradi tento bezstarostný život plný nepřeberných možností opouštějí. Právě děti jim ho komplikuji. Dokud jsou děti ve školce, ještě to jde, ale se školou přicházejí komplikace. Už  není možné „odložit“ dítě na celý den do školky a na víkend k prarodičům, ale je nutné s ním psát úkoly, neustále ho mít pod kontrolou, vzdát se kvůli němu a jeho kroužkům a aktivitám spousty věcí. Je to sice dočasné, ale není to „bezbolestné“. To je jeden z důvodů žádostí o odklad školní docházky. Navíc dnešním dětem chybí kontakt s rodiči – ti jim často „něco pustí“ místo toho, aby s nimi mluvili, kreslili, sportovali. Děti pak často opravdu na školní docházku nedosáhnou – nemají dostatek kázně, neumí se vyjadřovat, nemají základní znalosti potřebné pro život prvňáčka – neumějí říct, kde bydlí, jak se dostanou domů, kolik je jim let…. Jestli si ovšem pan ministr a jeho spolupracovníci myslí, že toto vše naučí dítě školka, mýlí se. Úloha rodiny je v tomto stejně tak nutná, jako je mylná striktně daná hranice 31. srpna, jako by měřítkem školní zralosti bylo pár dní a ne skutečný vývojový stupeň dítěte. Většina pediatrů toto datum za závazné považuje a vzhledem k tomu, že v první třídě je minimálně třetina dětí sedmiletých, nechtějí děti narozené na podzim do školy pouštět, aby je (podle slov jedné z nich) nevystavovaly možné šikaně. Jenže nám tak vzniká začarovaný kruh: spousta rodičů  raději nechá dítě ještě rok ve školce s odůvodněním, že mu tím prodlouží mládí. Další hloupost. Jejich dítě  bude maturovat v době, kdy oni sami už  skládali bakalářské zkoušky. Přidáme-li k tomu, že se stali rodiči po třicítce, budou i tak své „dítě“ živit ještě dlouho po šedesátce. A to bude mít pocit, že je to v pořádku, protože je  přece dobré prodloužit si mládí, jek jen to jde.

A ještě k onomu minimu. Dítě opouštějící školku by mělo mluvit bez větších problémů – všimněme si, kolik šestiletých dětí šišlá. Mělo by umět převyprávět třeba krátkou pohádku – jak to může umět, když mu nikdo nečte a nevypráví. Děti by měly umět kreslit, stříhat, zpívat, cvičit. Místo toho potkáte  pětiletou holčičku, která neumí pořádně mluvit, neumí nakreslit svou panenku Barbie, ale má nalakované nehty a barevný přeliv na vláskách. Chlapečci se dívají na fotbal v televizi se svým tatínkem, ale neumějí kopnout do balónu, protože tatínek dává přednost lize v televizi, popř. si jde večer zakopat do tělocvičny s kámoši sám. Učitelky v první třídě pak mají před sebou  často velmi sebevědomé děti, které si bez jejich pomoci nedokáží zavázat tkaničku či se převléci do cvičebního úboru, a ještě - postěžují-li si - dostanou od rodičů vynadáno, na co že v té škole jsou. Čím později dítě do školy nastoupí, tím je silnější osobností, která hůře akceptuje změny a nutnost „poslouchat“.

Přitom dnešní děti do sebe nasávají jako houba poznatky, o nichž se jejich rodičům ani nesnilo.  Jen je bez pomoci dospělých nejsou schopni utřídit a pochopit. Můj vnuk mi nedávno tvrdil, že musí jít po silnici vpravo, protože v Praze se chodí vpravo. Nakonec z něho vylezlo, že mu to řekl táta, když spolu jeli na kole po silnici. Protože chodci a cyklisté mají společné stezky, znamená to, že pro ně platí stejná pravidla. Tuto dedukci použil při argumentaci proti mně. Důkaz, že dnešní děti jsou velmi chytré – znají často věci, ve kterých  jejich prarodiče dodnes tápou, např. pracují s počítačem, umí si pustit televizi. Ale také důkaz toho, že role rodičů je nezastupitelná.

A jako bonbónek: Tuhle jsem slyšela chlapečka, který vykládal dědečkovi: To se divím, že můj táta nedostává pokuty, když jezdí jako prase. A jak to víš, že jezdí jako prase? Nemá životní pojistku…