Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Světem hýbe krize – i když podle některých už skončila – a naší  zemí kauza plzeňské univerzity.

Téměř každý rok prožívám se svými studenty to stejné – výběr té „správné“ vysoké školy. Velká část z nich na otázku, zda už mají vybranou vysokou školu, odpovídají dlouho, že zatím nejsou rozhodnuti. Potom se kalkuluje, více či méně uvážlivě vybírá a přihláška/ky se podá. A čeká se, zda to vyjde.

Někdy mě ale studenti překvapí. Vloni třeba talentovaný biolog, který pravidelně vyhrával různé soutěže, zamířil na práva se slovy, že biologie by ho neuživila a že práva jsou brnkačka. Jmenoval hned několik fakult, kde starší spolužáci odjíždějí na alma mater v úterý, aby se již ve čtvrtek večer opět hřáli u rodinného krbu. Totéž mi líčili další, když vyprávěli, jak si jejich starší sourozenci na univerzitách žijí. Přednášky nenavštěvují – stejně jsou blbé a člověk se tam nic pořádného nedoví. Semináře nějaké jsou, ale to je maličkost. S tou dřinou na gymplu se to nedá srovnat. V zimě zkoušek pár, zkouškové dlouhé, v létě je to sice horší, ale zase se to dá natáhnout do podzimu…

Tak nevím. Často jsou naše „komunistické“ tituly zpochybňovány; kromě vyčítání, že jsme vystudovali za dělnické peníze (to jsme slýchávali do roku 1989), jsme museli poslouchat (po roce 1989), že naše studium nemělo patřičnou úroveň a že za „komoušů“ se tituly dávaly za zásluhy – třeba i rodičů.  Ale jako „pamětník“ musím říct, že školu jsme měli celý týden, přednášky povinné a zkoušek jak máku. Pravda, studovali jsme i předměty jako vědecký komunismus, který nám byl na bzum, ale udělat ho, to byla panečku dřina, nebyl-li člověk zarytý komunista! A těch jsem moc na fakultě nepotkala, byli opravdu v menšině. Měli jsme učitele kompetentní,  i méně schopné, ale jak je vidět, dnes to není lepší. Ale v žádném případě jsem si nevybírala školu podle toho, kolik času na ní budu muset v týdnu strávit, jak rychle mi to dají  a kolik mi to bude sypat po jejím ukončení. Myslím, že příslušné komise by se měly zastavovat i nad tímto fenoménem. Nejen že někteří získávají absolutorium po dvou či třech letech, ale i jak je možné, že studenti stráví na své fakultě tak málo času. Není divu, že si pak nepamatují, kdo je učil – když tam šli jen na zkoušku, a že vyučujícím neříkají nic jména absolventů. A je-li možné v dnešní době většinu vysokých škol studovat „dálkově“ – tj. docházet jen na nějaký ten seminář a ke zkouškám, proč tedy studium tomuto fenoménu nepřizpůsobit?  Víte, kolik ušetříme? A hned zbude na výzkum. Stejně často učitelé přijdou na přednášku, na niž se jistě připravovali, a pro nedostatek studentů ji musí zrušit. Kdyby tam rovnou nešli, mohli se věnovat něčemu důležitějšímu.

Připadá vám, že si vymýšlím, že nemám pravdu? Nevím, ale mnozí z absolventů se svým vysokoškolským životem vychloubají a považují studium za velice příjemně strávený čas hrazený hodnými rodiči.

Znám hodně kompetentních vysokoškolských učitelů – vzdělaných, pracovitých, kteří se snaží vychovávat budoucí elitu. Ale znám i dost takových, kteří na univerzitu nepatří. Ale nedivím se, že se tam udrželi Stále ještě být vysokoškolským učitelem není tak docela lukrativní, a tak hlavně na regionálních univerzitách působí i lidé, kteří by měli možná problémy i na škole střední. Chtějte po nich, aby byli morálně pevní, když mají zároveň dost hluboko do kapsy?  Naše školství strádá. Trápí nás nové maturity, staré maturity, nové i staré učební plány, vzdělanost pedagogů, jejich morální kvality. Dokud nebudou učitelé považováni za elitu se vším všudy – tedy i s platem – budou mezi nimi takoví, kteří budou svou práci flákat a snažit si vydělat, jak to půjde.

P.S. Vážení kolegové, pokud jsem se někoho dotkla, promiňte.