Může za zhrubnutí žáků opravdu špatná situace jejich rodičů?

Opět a opět řešíme stejný problém: šikanu, hrubost, vandalství, hlučnost mládeže. Dnes jsem si přečetla v tisku, že za to všechno podle odborníků může tíživá situace v rodinách. Jako by vám  facka od  napomenutého teenagera hrozila až od včerejška.

Nechci tady vést pamětnické řeči, ale své pravidlo zopakovat musím. Děti zlobily vždycky – my, vy, naši rodiče, jejich rodiče… ale napomenutí, popř. trest byl téměř vždy účinný. Alespoň dočasně určitě. Na základní škole jsme měli pana učitele Jerieho, který prý byl za války velitelem partyzánů. Věřili jsme tomu, protože s námi jednal hodně vojensky. Zákryty při pozdravu rovnal ukazovátkem, malý trest za provinění byl stoj s napřaženýma rukama,  na které u těžších delikventů položil ukazovátko. A kluky posílal, ať si jdou před školu uříznout k potrestání vlastní klacek – byl-li moc tenký, šli víckrát. Onen klacek pak o ně neváhal i přerazit. Neříkám, že nás to nějak obohatilo, ale měl v hodinách absolutní klid.

Facky padaly i jindy a jinde, někdy spravedlivě, někde méně. Později fyzických trestů – ať povolených či zakázaných – ubývalo, ale stále tady byli ještě rodiče, kteří si to se svými dětmi doma vyřídili. Ale už koncem 80. let jsem zažila matku, která se svou dcerou -  opravdovou deelerkou drog, první, kterou jsem v životě potkala, na hrozbu vyloučení zareagovala protiúderem – stížností na výprask od učitelky za zavřenými dveřmi kabinetu a neváhala dceři doma vyrobit patřičné stopy na kůži. Tehdy to sice ještě nevyhrála, ale ani neprohrála – dcera byla jen převedena na jiné učiliště a jak skončila, nevím.

To po „revoluci“ přibylo dětí, kterým rodiče vtloukali do hlavy, že škola je tam kvůli nim, nikoliv oni kvůli škole a že si na ně nikdo nesmí nic dovolit, jinak s ním zatočí. A nebyly to děti ze sociálně slabých, rozvrácených či jinak hendykepovaných rodin. Naopak, většinou to byly děti z tzv. „lepších“ rodin. Také šikanování slabších spolužáků těmito dětmi z lepších rodin bylo vždycky jaksi „fajnovější“, promyšlenější. Ti z rodin slabších, problémových volí stejnou cestu, jakou znají z domova: rána a je to. Ti chytří, doma pečlivě opečovávaní umějí potrápit fyzicky i psychicky. Jejich hrubosti  jsou mazanější, jsou hůř postižitelní.  Ale sprostí a vulgární umějí být stejně jako jejich sociálně slabí spolužáci, jen to dělají šikovněji.

A ona prvoplánová vulgarita? Ta je přece všude. Začíná zdviženým prostředníčkem pana premiéra a končí u učitele základní školy, jenž je svým nezletilým žákem poslán  do…  Vůl se pomalu zase stává „jménem obětiny“, na jeho místo nastupují oslovení mnohem jadrnější. Není vůbec neobvyklé, když se „ty pí..“ titulují dvě něžná dívčí stvoření, a dokonce jsem ho slyšela jako svérázné vyznání lásky mezi náctiletými. A hlučnost mládeže? Všimněte si, že doby, kdy si někdo opovážil napomenut kohokoliv, kdo se chová neadekvátně prostředí, zmizely v nenávratnu. Kdy? Není to hit současnosti, trvá to desetiletí. S vymírající generací našich prarodičů vymřeli i hrdinové, kteří si troufli někoho napomenout. Už generace našich rodičů si to moc rozmýšlela a z mých vrstevníků si „na hrdiny“ nehraje téměř nikdo. Taky zkuste si napomenout desetiletého kuřáka či kluky houpající se na madlech v tramvaji? Cože, nejste sebevrazi? Tak se nedivte, že za pět let vám právě tyto „hodné děti“ cestou z kina ukážou kudlu v roce a „slušně“ vás požádají o vaši peněženku.

Děti zlobily vždycky, sprostá slova pro ně měla kouzlo zakázaného ovoce. Ale dnešní děti přece nezlobí a sprostá slova neznají. Všechno, co dělají, totiž odpovídá normě dospělého světa. Našeho světa.