Musí být stáří smutné?

Čím jsem starší, tím víc si všímám, jak se chováme k seniorům. Na své mamince vidím, že bídně. Adorujeme mládí a staří jsou nám na obtíž.

Moje maminka neměla lehký život. Jako malé dítě přišla o oba rodiče, vzala si ji k sobě nejstarší sestra, která si z ní udělala chůvičku svých dvou synů. Navíc její výchova byla všechno, jen ne laskavá. Není divu, že to, po čem  dívka hlavně toužila, byla láska a rodina. 

Vdala se a začala se starat o všechny členy nové rodiny - tchyni, tchána, manžela, děti, jen na sebe nějak zapomínala. Manžel jí utekl za mladší. Pak  zase myslela jen na to, aby její děti vystudovaly a měly se dobře. Na sebe opět nemyslela. Až v důchodu poznala nového partnera, který jí sice otevřel svět dokořán, ale i on v ní viděl hlavně levnou pracovní sílu. A ona to dělala ráda. Někdo ji potřebuje, má pro koho žít. Celý život byla zvyklá se o někoho starat, pro někoho žít, o někoho pečovat. 

Ale čas nezůstává stát a maminka zůstala sama. A protože věk se neodbytně hlásí ke slovu, pohyb je obtížnější než dřív, rozhodla rodinná rada, že "na stará kolena" si zaslouží, aby se konečně někdo staral o ni. Sice za peníze, ale staral. Co na tom, že za jednopokojový byt domě pro seniory s pečovatelskou službou požadují 100 000 Kč jako "dar" městu, že byt je zdevastovaný a jeho rekonstrukce spolkne skoro stejnou částku? Děti vydělávají a maminku milují, mohou to pro ni přece udělat. (A když nechtějí, nebo nemohou, ať si stařena šlape dál po schodech, nikdo vás nenutí.) To je politika, která má do městské pokladny přinést peníze. Hodně peněz, protože staří lidé obvykle v domech pro seniory nežijí dlouho, peníze se točí rychle. I naše maminka tam strávila pouhé dva roky. Vedle "daru"  se platí šest tisíc paušálního nájmu a k tomu každá služba zvlášť. Za dovoz k lékaři, za zkontrolování nemocného, za píchnutí injekce, za umytí vlasů, pedikúru, dovoz obědů, za úklid společných prostorů, za besídku s junáky. Jako pohoštění pečovatelky nakoupí buráky (málokterý senior je kvůli protéze jí, takže aspoň hodně zbude) a víno - i to většinou senioři nemohou. Oběd je položen na práh, s výběrem potravin se nikdo netrápí - včerejší chleba je pro starocha dobrý. Když ho nemůže rozkousat, ať si ho nadrobí do kafe! S takovým zacházením se starými lidmi jako v "pečovateláku" jsem se ještě nesetkala. Doufám, že toho budu na stará kolena ušetřena. Staří lidé se tam bojí cokoliv říct, o cokoliv požádat, bojí se zavolat si lékaře, bojí se sedět ve společenské místnosti, protože by svítili zbytečně. Pečovatelky o nich mluví jako o babkách a dědcích, činnost, při které jsem je při svých návštěvách nejčastěji viděla, bylo "sezení" v kanceláři s otevřenými dveřmi. 

A jak "pohádka" skončila? Protože domě s pečovatelskou službou o staré nakonec nikdo nepečoval, jen si nechávali za všechno platit a staré lidí odbývali, maminku jsme přemístili do domova pro seniory. Je to taková poslední štace, ale ona je tam spokojená. Konečně o ni někdo pečuje. Několikrát za den za ní jen tak někdo zajde, aby se jí zeptal, zde něco nepotřebuje. Když s něčím potřebuje pomoct, stačí poprosit a vždy se najde někdo ochotný, kdo pomůže. Už není pro nikoho otravná babka, ale "paní", která má úctu a lidskou hodnotu. Jak odlišný přístup!

Strašně mě mrzí, že jsme na staré a bezmocné takoví. Neuvědomujeme si, že všechny nás to čeká. Neustále si staré lidi bereme do úst - vyčítáme jim pomalost při vystupování, nakupování v levném kauflandu, jsou terčem vtipů a srandiček. Ale každý máme svou milovanou babičku, která nám vyprávěla pohádky, když jsme byli malí, která nás k sobě brala na prázdniny a teď touží po tom, abychom za ní jen tak zašli a prohodili s ní pár slov. Nezapomínejme na to. I ony pečovatelky-nepečovatelky budou staré a jednou jim to třeba někdo vrátí. Přála bych jim to. A sobě bych přála, ať se toho radši nedožiju, než skončit v jejich "spárech". 

P. S. Pokud někdo bude chtít znát identitu onoho pečovateláku jako memento, sdělím.