Moje prázdniny v minulém století

Bydleli jsme v malém rodinném domku s velkou zahradou. V přízemí bydleli děda s babičkou a nahoře my. Zahrada byla naším rájem, i když hlavně děda dbal na to, abychom se v ní chovali, jak se patří.

K tomu patřilo i to, že jsme mu s pracemi na zahradě museli pomáhat a za to jsme si směli utrhnout jahody přímo ze záhonku, nebo vytrhnout čerstvou mrkvičku. Bio-hrušky, třešně a jiné ovoce bylo samozřejmou svačinou, kdykoliv jsme dostali chuť.  

Sotva začaly prázdniny, postavili jsme s otcovou pomocí na zahradě stan, kde jsme spali, pokud nebyla velká zima. Spacáky jsme neznali, spali jsme pod dekou. Skýtalo nám to netušené možnosti. Třeba vyrazit k Paulovým na třešně. Třešně měl na zahradě kde kdo, ale jejich třešeň nesla žluté chrupky. Žluté!! Ty nikde v okolí nerostly. I proto si je pán domu hlídal, a když nás v blízkosti stromu načapal, hnal nás svou holí pryč. Stejně jsme mu na ně v noci chodili.

Když jsem byla asi v šesté či sedmé třídě, přinesl nám otec domů pingpongový stůl. Postavili jsme ho na ulici – tehdy v ní neměl nikdo auto, takže nehrozilo, že by nějaké projíždělo, a hráli jsme od rána do večera. Nejraději obíhačku do úplného uštvání.

Oblíbený byl samozřejmě fotbal a koupání v rybníce. Divím se, že nás k němu rodiče pouštěli samotné, bez dozoru. Měli jsme jen zakázáno koupat se u stavidla, což ale kluci samozřejmě občas porušovali.

Hodně jsme jezdili na kolech. Protože málokdo měl vlastní, jezdilo se na tom, které bylo doma. Nevím kdo, asi děda měl pánské kolo, tzv. baloňáka. Bylo to velké kolo se „štanglí“ a balonovými pneumatikami, které hmotností připomínaly dnešní horská kola. Přes trubku jsem samozřejmě nedostala, tak jsem šlapala pod trubkou. Jednou jsme hráli na honičku na kolech a já vjela tak prudce do zatáčky, že jsme přehlídla auto. Oba jsme prudce zabrzdili, já dostala smyk a zapasovala jsem se pod vůz i s kolem. Naštěstí až na pár odřenin všechno dobře dopadlo.

Taky jsme chodili na trávu králíkům a přes zákaz lezli do pole za posledním domem ulice. Když tam byla pšenice, žvýkali jsme dozrávající zrníčka a zkoušeli kouřit slámky. Líp se ale kouřila bramborová nať, rychleji tak utíkalo čekání, než se upečou brambory v ohni. Občas jsme díky „cigaretám“ vyděsili maminky svým zdravotním stavem – žloutenka byla velmi obávanou nemocí, a my byli po kouření často žlutí a zvraceli jsme, jak kdybychom se právě nakazili. Drželi jsme ale basu a nikdo nic nepráskl. Dokonce ani to, že jsme tajně chodili do pivovarského lesa, o kterém se říkalo, že tam jsou pohřbení zavraždění Němci, a kde se ještě dvacet let po válce nacházely válečné artefakty jako rezavé přílby a prázdné patrony.

Když se tak ohlídnu zpět, říkám si, jak jsme mohli tak nebezpečné dětství ve zdraví přežít? Mnohé dnešní děti by na třešeň nevylezly, po vykouření bramborové nati by dostaly astmatický záchvat, pingpongový stůl by neoběhly a v lese? Kdo ví, jak by z něho trefily ven.

Miluji IC technologie, ale jsem vděčná za dětství bez nich.