Lidé a nelidé u maturity

Vážený pane ministře Fialo, třináctý v pořadí od vzniku samostatné České republiky. Dal jste si nelehký úkol, který MF Dnes otitulkovala jako snahu maturity zlidštit, zlevnit, zjednodušit. Nevím, zda právě tento titulek dokonale vystihuje, co byste opravdu provést měl a co – doufám – i vy chcete. Se zlevněním souhlasím, o nelidství pochybuji – nepřipadám si jako nelida - a o onom zjednodušování by se dalo diskutovat opravdu dlouze.

Začneme tedy oním třetím slovesem. Já osobně si myslím, že maturitní zkouška se od doby, kdy jsem maturovala já (1971) nebo sám pan ministr (předpokládám 1983), zjednodušila opravdu hodně. Zato administrativy narostlo, ta přímo nabobtnala. Takže pokud má na mysli zjednodušení po této stránce, souhlasím, ovšem se zjednodušováním ve smyslu náročnosti nemohu. Už dnes má kdysi obávaná a vysoko ceněná zkouška úroveň srovnatelnou s dřívější zkouškou učňovskou. Ono taky vymyslete testy, aby byly chytré, náročné a k věci. Sama při jejich přípravě zjišťuji, že chybovost při přípravě je vysoká a navíc je autor silně ovlivněn svým úhlem pohledu. Není to prostě jako v matematice, kde odpověď/řešení testové otázky bývá naprosto jednoznačné. Proto bych byla s požadavkem „u státní maturity z češtiny jedině didaktický test“ trochu opatrná (promiň, šéfe :-)).

Souhlasím s jednou úrovní maturity, ale nevím, proč by to měla být ona nižší. Nižší byla přeci původně koncipována jako jakási „odnož“ pro ty, kteří nepůjdou na vysokou, a vzhledem k tomu – jak zaznělo i ve vašem rozhovoru – že jich tam odchází po maturitě 60%, není důvodu, aby jednotná maturita vycházela z úrovně nižší. Maturitní zkouška byla považována vždy za těžkou zkoušku – je to zkouška komplexní (většinou jediná tohoto typu v životě), probíhá v jeden den, má pevně stanovený řád a hlavně je to PRVNÍ velká zkouška v životě mladého člověka. Už to jí dodává extrémní náročnost. Pak tedy není něco v pořádku, jestliže naše děti mluví o brnkačce, frašce, dávačce. Mnozí z nich si svých laskavých a dácných učitelů za to ani neváží. Souhlasím plně s lidským přístupem, ale náročnost neubírat, naopak někde i přidat.

Zastavila bych se ještě u lidského přístupu. On souvisí už s výběrem studentů na pedagogické fakulty. Nastupuje jich tam hodně, ale zdaleka ne všichni s vizí být učitelem. Mnozí je mají jako poslední štaci, ale nakonec nenajdou jinde uplatnění a ve školství stejně skončí. Mnoho učitelů je přetížených a nespokojených – nemají prestiž, valí se na ně stohy agendy a administrativy, děti jsou drzé, rodiče oprsklí, a navíc ani pořádně zaplaceni nejsou. Nosí si práci domů, musejí studovat (mimochodem „přestudovaný“ učitel ještě není zárukou toho, že bude v praxi skvělý), jsou z toho všeho frustrovaní a jedinou možností odplaty jsou známky. Někteří to pak svým studentům pěkně u zkoušek osolí. Bohužel, i učitelé jsou jen lidé. Vybírala bych ke studiu lidi s velkou odolností vůči stresu, vysokou mírou empatie a se zájmem o profesi – což znamená jiný způsob vybírání budoucích pedagogů. Mluví se o něm dlouho, ale prozatím skutek utek.

Vážený pane ministře, moje třída letos bude maturovat a dosud neví JAK. Je mi jich líto. Tři roky jsem je připravovala na vyšší úroveň nové maturity – mají načteno, procvičujeme sloh, v matice počítají, až se z nich kouří, konverzují dobrovolně navíc v angličtině, všichni si zodpovědně vybrali semináře… a teď přišlo vakuum. Co jim mám 3. září asi říct? Jen to, že jejich písemku budu opravovat já. Pro některé to sice bude úleva, ale jinak…

Pane ministře, neptejte se svých dětí, zeptejte se svého svědomí a hlavně: nechte si DOBŘE poradit. Ne našeptat, ale poradit. Jsem – i za své studenty gymnázia – zvědavá, jak to dopadne. A doufám za sebe i za ně, že dobře.