Kde končí osobní svoboda

Chodí mi upozornění na zajímavé tweety, a tak vedle sebe čtu o těžké práci zdravotníků a stížnosti na totalitní omezení osobní svobody.

Vzpomínáte ještě na začátek koronavirové pandemie? "Nebudu se bát rýmičky a kašlíka", "je to jen chřipka", "nenechám si zakázat dovolenou na lyžích", "víte, jak je tu fajn - sjezdovky prázdné, luxus" ... 

Pak začaly přicházet zprávy o desítkách a stovkách mrtvých a ulice se doslova vylidnily. Lidi nosili poctivě roušky, báli se do obchodu, natož k zubaři, seděli jsme doma a třepali se.

A pak se situace začala zlepšovat a první remcalové sundali roušky, začali vykřikovat o omezování osobní svobody, požadovali plán uvolňování. Nemohu si pomoct, ale pokřiky o totalitě mi přijdou směšné. Svoboda každého z nás přece končí tam, kde začíná svoboda toho druhého! A jak k tomu přijdu, když mě - na prahu rizikového věku - nakazí ten, kdo chce svobodu nenošení roušek, chození do hospod a kin a cestování do ciziny bez omezení? On možná bude mít jen "kašlíček", ale já skončím na JIPce. A jak k tomu přijdou zdravotníci, kteří se budou o "propagátory" svobody rozhodování potom muset starat? Už dávno přece víme, že nemoc nejde jen tak zastavit, zničit, ani že neodejde sama. Bojujeme, ale v podstatě nevíme, jak se virus zachová. Zmutuje? Vrátí se na podzim s větší silou? Jak je možné potom vytvořit plán zmírňování opatření! Nevím, ale z psychologického hlediska mi přijde lepší jen nastínit a potěšit větším skokem, než naplánovat a potom se vracet k omezením. 

Přijde mi, že nejvíce halasí ti "svobodomyslní", kteří nedávají své děti očkovat, protože to chtějí nechat na nich, ať se rozhodnou, až budou dospělí - a mezitím způsobí spalničkovou epidemii. Ale oni měli svobodu rozhodování. Mám-li dítě alergika a očkování mu není doporučeno, jsme závislí na tom, jak zodpovědní jsou vůči nám ostatní. A podobně to vidím s koronavirem. Mladí s cigaretou a s pivem  bez roušek na trávníku před hospodou (dívám se na to denně z okna) ve velkých skupinách jsou v poho - většině z nich nic nehrozí. A co ti ohrožení, kteří chodí s poctivě nasazenou rouškou kolem po chodníku? Platí ještě pravidlo: moje rouška chrání tebe, tvoje mě? Jak chceme být zodpovědní k druhým, když neumíme vzít do ruky zodpovědnost za sebe samé?

Nemyslím si, že za mě mluví roky prožité v totalitě a zvyk poslouchat. Vždycky jsem byla rebel a proti hloupým rozhodnutím jsem se bouřila. Ale s infekcí takového rozsahu jsme se přece ještě nesetkali, tak by to chtělo pokoru, úctu k těm, kteří se v tom vyznají (i když i pro ně je vše nové a dělají chyby), důvěru v jejich rozhodnutí. Kritiku bych si ponechala na dobu ex post. Teď bych remcalům a těm, kdož se dožadují osobní svobody, připomněla, že s Čechy to bývá tak, že když se jim podá prstík, schramstnou vám ruku. Jen ze sdělovacích prostředků zaznělo, že na kole a při běhu - pohybujete-li se po lese, či mimo město, nemusíte mít roušku, objevily se davy těch, kteří nenošení roušek při sportu pojali absolutně - nemají je vůbec. Jak se cítíte, když proti vám po chodníku běží zadýchaný běžec, těsně před vámi si odkašle a odplivne na chodník? Bez represí nařízení tak nějak přestávají fungovat. A to je špatně - bez vnitřní sebekontroly to potrvá dlouho, než zvítězíme.  

Nechci nikomu lézt do svědomí. Ale zahoďme dočasně spory a rozbroje, spojme se proti té "potvoře", poslouchejme "moudré" - věřme jim a ještě to nějaký čas vydržme. Taky jsme měla v plánu dovolenou v cizině a kvůli zalogování jedné keše návštěvu Norimberka či Florencie. Ale klidně to odložím a pojedu na dovolenou do Lednice - hlavně ať se toho příštího léta dožiju ve zdraví.