Kašleme na chyby! Pravopis je pro kočku! Je???

 Na Seznamu mě zaujal text Zuzany Válkové s názvem Čeština? Báječná, živá řeč. Strach z chyb a změn může být dědictvím 19. století, říkají lingvisté. která třem odborníkům z oboru lingvistika položila stejné otázky.

Pro mě je zajímavé, jak se všichni tři ve většině odpovědí shodují, hlavně v tom, že pravopis nepovažují za stěžejní. Zrovna v tomto bodě s nimi souhlasit nemohu. Relevantnější by však jejich názory pro mě byly tehdy, kdybych znala jejich věk. Po mnoha letech působení jako středoškolský češtinář musím říct, že chápu názor mladších ročníků, že pravopis není důležitý (pro ně), ale že  důležitější jim připadá obsah. S tím druhým musím než souhlasit, ale nedůležitost pravopisu a bezbřehou toleranci chyb podle mě požadují hlavně proto, že tyto generace se nikdy pravopisu pořádně nenaučily. Neznám nikoho pod padesát, kdo by si správnost toho, co napsal, kdekoliv kontroloval (např. v tištěných či webových Pravidlech). Není divu, že jim chyba sem, chyba tam nevadí. Proč by, když ji většinou stejně nevidí?

Uvedu pár příkladů. Ředitel gymnázia na webowkách školy udělá chybu ve shodě podmětu s přísudkem. Jak na ni mám pohlížet – pokud ji tam ovšem vidím. Pro mě to je ve většině případů mínus, protože na mě dělá takový text dojem NEDODĚLKU. Není-li autor „dys“ - třeba dyslektik či dysgrafik, pak by měl se základním vzděláním středně těžký text stvořit s minimem chyb. Nezvládne-li to, a ví-li to o sobě, měl si někoho na kontrolu textu najít. Ony to (dedukce na základě školní praxe) jsou spojené nádoby – obsah a forma textu. Většinou ten, kdo nezvládne  pravopis (forma), nezvládne ani obsahovou stránku textu.  Souhlasím s tím, že nejdůležitější je, aby adresát bez problémů pochopil, co mu sděluji. Ale pozor, pravopisná chyba může obsah vašeho sdělení pozměnit. Je rozdíl požadovat: Polib mě, nebo Polib mně. :-) Své studenty na to upozorňuji a ještě jim říkám, že chybovat je lidské, neboť zmýlit se může každý. Ale jen totální hňup se ze svých chyb nepoučí a dělá je stále znovu.

A to bude podle mě to hlavní. Něco jiného je mít ve svém textu nějaký překlep, vypadlé písmenko, zapomenutou tečku či čárku. Ale v mnohých psaných textech se to hemží opravdu závažnými hrubkami a bohužel autory nejsou nějací pologramotní kopáči (tím nechci říct, že všichni kopáči jsou pologramotní, ale že kopáče psaní textů neživí), ale jedná se třeba o diplomovou práci nebo novinový článek.

Můj vztah k češtině je veskrze kladný – mám ji ráda, jinak bych ji tolik let neučila. Je to jazyk, který je schopen vyjádřit všechny druhy emocí, pomocí předpon a přípon můžeme utvořit téměř nekonečné množství nových slov, jsme schopni pohybovat se v různých časových rovinách, aniž bychom k tomu potřebovali spoustu časů jako angličtina, můžeme si pohrávat se stavbou věty, protože máme skloňování, můžeme použít několik záporů za sebou. Zkuste předložit třeba Němci větu: Nikdy o tom nikomu nic neřeknu. Zůstane s otevřenou pusou a otazníkem v očích. A tak bych mohla pokračovat. Souhlasím i s přejímáním tam, kde je cizí slovo použitelné – téměř vše kolem počítačů. Ale nelíbí se mi „znásilňování“ češtiny anglickými konstrukcemi typu ČEZ Aréna, Mahuleny dcera a přenášení zásad anglického pravopisu – Smrt Krásných Srnců. Vidím v tom lenost „přepnout“ do jiného módu, neúctu k jazyku.

Podle mě je pes zakopán ve způsobu výuky, která zůstala na polovině cesty. Děti sice píší diktáty, za které jim učitelé sází pětky, ale  způsob výuky se nemění. Výuka by měla být více logická, ne drill. Aspoň mně pomáhá umět si odpovědět na otázku PROČ? Když se ale svých středoškoláků zeptám, proč udělali čárku ve větě, proč napsali ve slově y, úplně je vyděsím. Píší prý přece podle citu, podle toho, co se jim tam líbí. Vždycky to mnou poněkud otřese. Kdybychom nad pravopisem trochu přemýšleli, chyby bychom dělali minimálně.

Přejdu-li pětimetrovou místnost devíti kroky, na pět kilometrů budu potřebovat kroků tisíckrát více, ne? Měkký vzor jarní má v 1. pádě všech rodů jen jeden tvar jarní –  cizí a ryzí také, proto to musí být také měkká přídavná jména s i. Není v tom analogie? Je, ale... Stokrát vysvětluji, že tamější je odvozeno od tam a zřejmý má stejný kořen jako zřejmě. Ve slohovce pak stejně polovina studentů napíše tamnější a zdřejmě. A ještě mi vysvětlí, že to je fuk. Každý přece ví, co chtějí říct, každý je chápe, jen já hledám zbytečné problémy. Ale možná, kdybychom při psaní trochu přemýšleli, vzpomněli bychom si na definici, pomůcku, souvislost a správný tvar postupně vstřebali. Ale když budeme pravidla ignorovat, vrátíme se hluboko do minulosti. kdy si opravdu každý psal, jak chtěl, a čtenář se pídil po správném pochopení čteného. 

A co s tím vším? Máme-li svou mateřštinu rádi, nebuďme puntičkáři jako  brusiči,, kteří  vymysleli takové perly jako nosočistoplenka či břinkoklapkotruhla, ale ani ji nemusíme prznit „nevynucenými“ chybami. Ty jsou zbytečné nejen v tenise. Když už se chyby dopustíme, není to tragédie na mašli. Ale mysleme i na to, že my nositelé jazyka -  mluvčí za něj máme zodpovědnost. Je na nás, kam bude směřovat, jak se bude vyvíjet – zda k lepšímu, či k horšímu. Nevím, jak vy, ale já bych si přála to druhé.

P.S. Manžel mi říká, že skoro v každém blogu mám chybu. Mám? :-)