Genderové stereotypy po Česku

Mám ráda pondělní vydání Mf Dnes – je u něho příloha pro ženy. A jelikož žena jsem, ráda si v ní počtu.  Navíc, ač určena pro ženy, neobsahuje většinou slabomyslné, ale vcelku vtipné, někdy i lehce feministické texty.

Ve středu zamířím do trafiky opět, abych si koupila Tinu. Kdysi jsem si na dovolené zakoupila její německou verzi a už jsem jí zůstala věrná – tedy doma jsem přešla na verzi českou. V trafice  ještě mrknu na titulky Blesku, abych byla aspoň trochu in (musím přece vědět, co dělá Iveta Bartošová) a dovolí-li počasí, ihned nalistuji rubriku Váš příběh. Představuji si při tom ony davy žen, jež prožívají tak úžasné příběhy, které v ní nacházím,  a hned se do nich začítám…  Stačí jen názvy: Romance v Benátkách,  Má zmrzka ti nejede?, Chutná to po lásce… A což teprve příběhy samy.

Třeba posledně jmenovaný příběh končí takto:  „V příští vteřině se jejich rty setkaly a Sabina myslela jen na jedno: Muž jejích snů umí úžasně nejen vařit, ale i líbat.“  Další končí takto: „Jeho rty chutnaly po malinové zmrzlině – a hlavně po lásce.“ No řekněte; jedno oko by nezůstalo suché. Při čtení si představuji svou tchyni, která zůstala čilá do vysokého věku a podobné příběhy milovala. Kolem osmdesátky ji nadchla Lenka Lanczová – pro nezasvěcené autorka dívčích románů.  Hned potom se mi vybaví Helena Růžičková coby Škopková, jak slzí nad Angelikou.

Myslela jsem si, že doba argentinských limonád je pomalu pryč, ale hluboce jsem se mýlila. Můj oblíbený časopis v poslední době naopak „přitvrzuje“. Používané slovní obraty by zatřásly i otrlým chlapem (myslím :-)): „v břiše jí tančilo hejno motýlů…“, „Nině poskočilo srdce…“,  „byla zamilovaná až po uši a nebylo to pouze romantickým kouzlem Benátek…“, „srdce jí bilo jako o závod…“

Já vím, mnozí z vás mi vyčtou, proč si to kupuju. Asi ze zvyku a kvůli kuchařským receptům. Já také přemýšlím, proč si lidé kupují Blesk, když je v něm často snůška pololží a polopravd a když tak často ubližuje. Ale já si myslím, že podobně ubližují i tyto příběhy ze života. V životě to tak většinou nechodí, že dívka s oním šimráním v břiše vleze s jeho původcem ihned do postele a on se po návratu z dovolené může přetrhnout, aby si ji našel a vzal za ženu. Nebo že muž, který se na vás jednou usměje za pultem, když mu prodáváte zmrzlinu, je pro vás ta nejlepší partie. A že když vaše dítě dostane nového učitele, nutně to musí být svalovec s modrýma očima, který se doposud neoženil jen proto, že čekal na vás, rozvedenou účetní se dvěma puberťáky. Nedej bože, aby tomu jen třetina čtenářek uvěřila.

Řeknete si, že doba se změnila a většina žen je natolik soudná, že tomu věří asi jako tomu, že Mařenka s Jeníčkem posadili babu na lopatu a šup s ní do pece. Ale pozor! Stále častěji se setkávám s podobnými romanticko-sentimentálními příběhy ve slohovkách či maturitních pracích. A píší je inteligentní pragmatické dívky…  Možná trochu i pod vlivem podobných příběhů, jimiž se "ženské a dívčí" časopisy jen hemží.

Nebo se mýlím? Že by to bylo jen a la: „Žehlils někdy? Nežehlil. Tak vidíš!“