Den učitelů

Mnoho lidí vůbec nezaznamenalo, že v neděli jsme „oslavili“ Den učitelů. Nezaznamenali to žáci ani jejich rodiče, už vůbec lidé, kteří mají se školou máloco společného.  Jen oni učitelé si možná povzdechli, že se na ně zase zapomnělo.

Vzpomínám na časy, kdy žák a student vedl tento a jemu podobné svátky v patrnosti, neboť to byla nejen příležitost lehce si šplhnout, ale hlavně vše využít ve svůj prospěch. „Na svůj svátek se dobře mějte a nás studenty nezkoušejte…“  a podobně stávalo na tabulích v onen den. Často si vzpomněli rodiče, a někdy dokonce i šéf sezval učitele do sborovny, kde jim poděkoval za celoroční práci.  Na některých školách byl „svátek sv. Amose“ příležitostí k posezení, třeba i s důchodci, kteří se tak aspoň jednou za rok se všemi poctami dostali do styku se svou alma mater.

Dnes se sice vyhlašuje Zlatý Amos a krajské úřady oceňují pár nejlepších, ale dav těch obyčejných „dělníků školy“ zůstává odstrčen do pozadí. Je to škoda. Práce učitelům přibývá mnohem více než peněz a uznání. ŠVP a nové maturity, Bílá kniha, Žlutá kniha, slučování, rozdělování, nová koncepce, novější koncepce, nejnovější koncepce, úvazek, nadúvazek, přijímačky – kolotoč, o němž se všem učitelům občas s hrůzou zdá i v noci a pro který občas ony noci zůstávají bezesnými. Opět se ozve spousta oponentů, podle nichž máme být rádi, že máme práci a makat, neb v jiných profesích se maká ještě víc. Mohla bych opáčit: a taky se v nich tolik blbne? Říká se přece, že učitelství je diagnóza… Možná ano, ale hlavně ve školství hrozí mnohem častěji syndrom vyhoření (podobně jako ve zdravotnictví) a proti tomu je třeba prevence. A tou by mohlo být laskavé slovo veřejnosti, s nímž by se měli obracet na všechny slušné učitele v den jejich svátku.

Kolegové, ať to i letos doklepeme až do konce ve zdraví, bez průšvihů, bez úrazů, bez konfliktů a ať máme hodné a vděčné žáky.