Demokracie rozkvétá...

Náš Český rozhlas - byť je to stanice jinak solidní, poslouchtelná, důvěryhodná - trčí po stránce hudební stále jetě v hlubokém socialismu. Zaplatili jsme za píseň, tak ji budeme hrát, dokud to půjde. No a ve "dny sváteční" takto přišla řada na Karla Kryla. Jeho Demokracie zněla každý den, nešlo si nevšimnout.

Na druhou stranu mě to přinutilo se nad písní zamyslet. Nahrávka je z roku 1993, je z ní cítit strašlivá Krylova naštvanost a zatrpklost, ale v mnoha směrech je stále současná...

Demokracii s kosmetickou vadou bych brala - nějaké ty pihy na kráse mají i misky, ta proč by je neměla mít demokracie. Horší je to už s tím, že "nahoře" se stále ještě vyskytují ti, kteří tam byli, nebo se tam aspoň za každou cenu snažili vydrápat už tehdy. A tito šéfové jsou nejnesmiřitelnějšími obhájci pravdy, cti a spravedlnosti - s metodami minulého režimu. Pod hrozbou: na každém rohu za tebe seženu náhradu, vyhazují a ničí schopné, ale nepoddajné.

Pravdou je také to, že ti "uražení a ponížení" opět jen brblají u piva - ono výše řečené stále funguje a nutí Čechy, ale nejen je, zavírat pusu.

Bohužel i sloka o panu faráři, jenž slibuje nebesa a čeká na majetky, ťala do živého. Prvotně chudá církev se hrdlí i o to, co z čistě pragmatických důvodů mít nemůže - a žádné odpuštění, skromnost, soucit. I mnozí z řad církve se za neústupnost při vymáhání zabraných církevních majetků stydí.

Líbí se mi i hříčka, "demokracie pánuje" - ano umíme si najít "demokraticky" cestu nahoru. Ale ani demokracii nelze násilím vymáhat. Hlavně - je to přece vláda lidu, a jaký lid, taková demokracie. Lid, který na blbé, ale demokratické vystoupení svého demokraticky zvoleného prezidenta hází demokraticky na oslavách svátku zrodu novodobé české demokracie rajčata, se moc demokraticky nechová. Demokratická je dikuse, ale ne rajčata na saku.

Úplně nejvíc mě ale dostal verš o tom, že zaujímáme postoje, místo abychom stáli. Ten bychom si měli opakovat od rána do večera. Spirituál kvintet zpíval: Za svou pravdou stát, za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát..." I na tuto píseň jsem si vzpomněla. Kolik z nás to umí. Většinou opravdu zaujmeme postoj a počkáme, jak se vše vyvrbí - opět docela typicky české.

Naši potomci se o historii příliš nezajímají - masáž sdělovacími prostředky je spíš odrazuje - než by si pustili rádio s výchovnou besedou o vlivu sametové revoluce na dnešní dobu, ucpou si uši sluchátky a do nich pustí své oblíbené dus, dus, dus. Hlavně mít klid, stačí to poslouchat ve škole. Rodiče k tomu moc nepřispívají - místo na oslavy státního svátku vezmou potomky do hypermarketu, na bazén či prostě zdrhnou na chatu - je třeba zazimovat, porýt zahrádku, naštípat dříví...

Takže nakonec možná nejnavštěvovanější akcí budou lampionové průvody - jediný rozdíl, že my jsme na na ně chodili u příležitosti VŘSR, ale bylo nám to šumafuk - hlavně že jsme se při tom vyblbli a užili si to.

Tak ať si to ty děti taky užijou. Zkuste jim na ten lampion aspoň přivázat sametovou stužku. Třeba se nějaké dítě zeptá, proč?