Co se změnilo za dvacet let

Četla jsem si v pondělí Onu Dnes a zjistila jsem, že jsem pamětník! Což o to, nemuselo by to být tak úplně špatné, ale zároveň vás to nutí dívat se na ruce, zda už na nich máte stařecké skvrny, a sledovat vrásky nejen kolem očí (to prý jsou ty ze smíchu).  Zjistila jsem totiž, že většinu toho, z čeho si tam dělali legraci (!), patřilo k tehdejší  mé běžné každodenní výbavě! A oni se tomu posmívají. I jala jsem se vzpomínat a prohlížet si fotky z doby svých studíí.

Ano, jsem blondýna, ale kysličníkem jsem si NIKDY vlasy neodbarvovala. K tomu byl zesvětlovací šampon za 10 Kčs vyrobený soudruhy z NDR, a když jste měli štěstí, koupili jste i Palette. Oba šampony měly nevýhodu, že jste po obarvení nemohli jít plavat do bazénu. Jedna moje kamarádka této rady nedbala a vlasy jí zezelenaly – jako vodnice svazačka byla úžasná. Moje maminka si své blonďaté prošedivělé vlasy dobarvovala Barponem – vypadalo to trochu jako inkoust, jen to mělo jiný odstín.

Další nepravda je ta o neexistenci maskary. Měly jsme ji i v našem malém městečku a neměly jsme známé v drogerii – mimochodem drogerie jsme měly dokonce dvě – horní a dolní! Pravda ovšem je, že jsme do ní (do maskary, ne do drogerie) plivaly, protože doporučená voda nebyla vždy při ruce. Řasy po ní byly obrovské a šutry vzniklé ze zkamenělé hmoty padaly do očí a působily slzení. Později se prodávala maskara v tubičce a do ní se už plivat nemuselo – následky byly ovšem stejné.

Šampón jsem používala od dětství ten pro blondýny. Nejvíc vzpomínám na práškový, který se musel nejdříve rozpustit v malém množství vody – asi jako kakao v mléce. Většinou jsme byli líní a patlali jsme si to na hlavu rovnou – trvalo pak nějaký čas, než se zbytek prášku z hlavy vypláchl. Protože hlava se nesměla mýt moc často – když se nám puberťákům vlasy mastily, dostali jsme příkaz od holiče omezit mytí, trpělivě jsme se pak čtrnáct dnů škrábali – nemytá hlavy nás pěkně svědila. A lepší to nebylo ani po úžasném vynálezu suchého šamponu (vyráběl se v kulaté černožluté krabičce). To byl takový pudr, kterým se vlasy hojně posypaly, pak se vytřely ručníkem a zbytek se vykartáčoval. Tedy měl; vlasy ale zůstaly šedé, ti tmavovlasí trochu připomínali Ludvíka XVI.

Taky bych mohla připomenout další věc, na kterou dodnes nostalgicky vzpomínám. Minisukně v kombinaci s podvazkovým pásem a punčochami. Vzhledem k českému průmyslu jednoho typu výrobku prodloužené punčochy většinou nebyly, takže mezi okrajem punčoch a „prodlouženými zády“ většinou zbývalo tak 5 cm holé kůže. Protože sukně naopak končily maximálně deset centimetrů pod zadkem, moc prostoru k pohybu nezbývalo. Pří vytahování tabule, mazání,  předklánění se při obouvání měli naši spolužáci pěkný výhled a my plno práce. První punčocháče jsem ale dostala od babičky už na základce – byly zelené a byly mně krátké, ale nosila jsem je, protože je nikdo jiný ve třídě neměl. Když pak na gymplu už silonové punčocháče byly, dávaly jsme je opravovat, protože byly drahé a těžko se sháněly.

Na vysoké škole jsme zase všechny voněly po Créme parfume. Byl to krásně vonící růžový tělový parfém, ale byl jediný (než přišla éra intim sprejů zn. Bac – z NDR J), takže v podvečer se skoro celá kolej rozvoněla stejnou vůni. Když měla přijít pánská návštěva – poznalo se to právě podle vůně obyvatelky pokoje. Takže další nepravda – vedle živých květů – ty v té době používala už jen moje babička a mně se moc líbily ty kytičky namočené ve voňavce – byly ještě Duchy Moskvy – což byl odporně páchnoucí těžký a nezničitelný parfém, který nám posílaly sovětské kamarádky v rámci povinného školního pěrepisyvanija.

Takže vidíte, jsem pamětník. Když jsem před pár lety byla v bývalé NDR v Pirně, kde mají muzeum socialistického životního stylu a kultury, děti se mlátily smíchy a já se místy neubránila dojetí: rozhlas po drátě, radiogramofon na nožkách, křesílko, co jsme měli doma, stará plynová lednice… Bylo to úžasné, vidět to všechno takhle pohromadě. Pak jsem si ale představila, že by mi to stálo doma a nostalgie mě přešla. Chvála pánu bohu, že jsou ty časy za námi. Jen ty ztracené roky by mi mohl někdo jako Odysseovi a Penelopě vrátit zpátky…